6. téma: Dějiny každodennosti – co s nimi v Čechách?

Historickou antropologii obohatily německé dějiny každodennosti, Alltagsgeschichte: v ostrých a produktivních střetnutích představitelů sociálních dějin vykrystalizoval nový program, který se ukázal být v rozporu s teorií historické sociální vědy, jež uvázla na výzkumu měřitelných socioekonomických podmínek, na rekonstrukci hospodářských, sociálních a demografických procesů a především ve víře v pozitivní působení modernizačního procesu.[1] Tak se koncipoval se – či spíše obnovil – projekt dějin každodennosti.
Připomeňme, že ani ten nebyl převratnou novinkou (post)modernistických diskusí. V letech 1887 – 1902 vyšlo v pařížském nakladatelství Le Plon sedmadvacetisvazkové dílo Alfreda Franklina nazvané La Vie privée d autrefois: moeurs, modes, usages des Parisiens du XIIe au XVIIIe siecle[2], podrobná sonda do všedního dne Pařížanů od středověku do osvícenství. Historik přistupoval k předmětu svého zkoumání tak trochu jako etnolog k exotickým národům, třebaže jeho přístup byl vlastně pozitivistický: zachytit přesně skutečnost. Materiál se však bezděky stal pramenem dějin každodennosti.
Ukázalo se však, že předmět zkoumání je poněkud složitější. Od středověku až do revolučních změn, které připravily občanské a průmyslové 19. století, představovaly způsoby, jakými se lidé šatili a oblékali, stravovali a pili, zkrátka „žili“, neuvěřitelnou množinu možností. Systém bychom v nich jen těžko hledali: lišily se v závislosti na krajích a zemích, na společenských vrstvách, na produktech, které nabízela příroda, na ročním období, klimatu, řemeslech, na lidském věku i pohlaví. Tato nepřehledná změť se zdá být na první pohled neuchopitelná: jaký rozdíl ve srovnání s uniformní současností, v níž vládne racionalita umožňující zkrotit vše iracionální.[3] Historik zkoumající tuto změť minulého, musel zůstat tak trochu etnografem: mapoval a popisoval. Podařilo se: k dnešnímu dni existuje více než 200 titulů, které vyšly v edici Histoire de la vie quotidienne, vydávané pařížským nakladatelství Hachette. Od konce třicátých let minulého století se ovšem způsob chápání této každodennosti ve francouzské historiografii změnil, zásluha bývá zpravidla přičítána F. Braudelovi a jeho Civilisation et capitalisme, prvního svazku Structures de la vie quotidienne.[4] Braudel svůj koncept každodennosti charakterizoval těmito slovy: „Každodenní život se skládá z maličkostí, kterých si v prostoru a čase jen sotva povšimneme. Tyto maličkosti o společnosti vše prozrazují. Způsob, jakým v jednotlivých společenských vrstvách lidé jedí, oblékají se či bydlí není vůbec lhostejný.“[5]
Vedle „endogenních“ změn působil na francouzské historiky také příklad sousedů: nejen vliv husserlovského Lebensweltu a především konceptu každodennosti Alfreda Schulze,[6] ale i vliv německých historiků: od roku 1983 vydávají v Münsteru Hans J. Teutenberg a P. Borscheid[7] vlastní ediční řadu Studien zur Geschichte des Alltags – přicházejí s novými koncepty a vycházejí z nových (či nově čtených) pramenů. Lutz Niethammer (před odchodem na odpočinek působil v Jeně) vydal roku 1980 průkopnickou práci týkající metody práce s ústnímu prameny, Oral History, vlastně první pokus propojit dějiny všedního dne s dějinami zkušenosti,[8] což bylo později úspěšně využito při studiu holocaustu a stalinské perzekuce. Předmět historického bádání se přesunul od mocenských center k širokým masám,[9] což ovšem neplatí absolutně, nejen proto, že do konceptu dějin každodennosti patří i mikrohistorie (jejímiž charakteristickými znaky je sledování jedné individuální pohybující se v rámci určité lokality);[10] dějiny každodennosti měly i královské dvory[11] i normandské pláže.[12] Lidé, o které se historikové každodennosti zajímají, nejsou ovšem zlomkem anonymního davu, ale reálnými individui, majícími vlastní identitu. Každodennost není jen soukromí – není opozicí k veřejnému životu. Žije v ní každý, bez ohledu na místo ve společnosti, které zaujímá. „Každodennost je především rozvržení individuálního života lidí do každého dne: opakovatelnost jejich životních úkonů je fixována v opakovatelnosti každého dne, v rozvržení času na každý den,“ napsal už před polovinou šedesátých let minulého století Karel Kosík.[13] A má-li historik studovat jejich život, neobejde se bez nové epistemologie zaměřené na individuální prožitky.[14] Každodennost je tvořena rutinními aktivitami, jako je jídlo, pití, oblékání, spánek, hygiena, obstarávání věcí, cestování, setkávání s přáteli, péče o děti… [15]
V Německu se dějiny každodennosti prosadily navzdory četným odpůrcům, „přes nepopiratelnou vágnost pojmu ´každodennost´“ jako nový výzkumný směr.."[16] Bádání o každodennosti dostalo nad rámec výzkumu materiální kultury, výživy, spotřebního chování, odívání, bydlení, pracovních poměrů aj. Místo struktur a „velkých" dějin se prosazuje jiný pohled na dějiny, který pracuje s odlišnými metodami a soustřeďuje se na zkušenost a sociální praxi jednotlivce. Historikové každodennosti popisují a analyzují dějiny „zdola" a „zevnitř". Je to kultura pojímaná ve svém určitém sociálněgeografickém časovém rámci jako vzorek lidského jednání a chování i jako odpověď dané společnosti na podmínky jejího životního prostředí, která představuje její vlastní životní styl. Mnohost otázek, které si dějiny každodennosti kladou, vede k pochopení jakéhosi „přízemí" naší civilizace: proč a jak mohou lidé žít, tak jak žijí, jaké podoby má jejich reflexe této žité reality? Proto dějiny každodennosti zkoumají vedle světa věcí a způsobu jejich využití také dějiny postojů zaujímaných k předmětům, jevům, k technologiím i „technikám těla".
Co s dějinami každodennosti v Čechách?
Pro české prostředí představují dějiny každodennosti stále určitou výzvu.
Až dosud se – podobně jako v historiografii evropské - objevily v podstatě dva přístupy. První z nich, úzce spojený s etnologií,[17] zřetelný především v syntetických Dějinách hmotné kultury redigovaných Josefem Petráněm, pojímá dějiny každodennosti jako dějiny jednotlivých úkonů, rituálů, činností, stereotypů (akcent na stereotypnost je zde, zcela oprávněně, konstitutivním prvkem) spojených s předměty-atributy života společnosti a jednotlivce.[18] Druhý přístup, odkazující k badatelskému přínosu R. van Dülmena, chápe dějiny každodennosti jako dějiny kultury v nejširším slova smyslu - tedy včetně problematiky spojené s kolektivní psychologií našich více či méně vzdálených předků.[19]
Výzkum týkající se dějin každodennosti poněkud komplikuje přetrvávající terminologická zmatenost: co vlastně studujeme, zajímají-li nás osudy lidí pocházejících ze všech společenských vrstev, způsob jejich života, možnosti jejich komunikace, jejich myšlení, trápení, jejich lásky i obavy? Odpovíme-li kladně, stále váháme, zda užít označení „dějiny kultury“ či „dějiny každodennosti“... Chápejme dějiny kultury jako zastřešující disciplinu vymezenou mantinely sémantického (symbolického) chápání kultury. Dějiny každodennosti zůstávají pak jejich komponentem.
Oprávněně. Vždyť navzdory diskusím, odsudkům i tápání poutají dějiny každodennosti pozornost. Problematický není jen jejich název, kdy se kromě označení dějiny každodennosti, dějiny všedního dne či mikrohistorie[20] setkáme s různými (občas bizardními) názvy jako malé dějiny, nedějiny, anonymní dějiny, neartikulované dějiny; navíc při pokusu o vymezení badatelského pole narazíme na podobný problém, jaký představuje „mnohost kultur“. Lidská společnost se od starověku vyznačuje zřetelnou sociální strukturou - třebaže najdeme v každodenním životě aristokracie a venkovské chudiny některé shodné rysy, mnohem více je těch, které jsou diametrálně odlišné. Zdá se tedy, že existuje každodennosti šlechty, každodennost měšťanstva (buržoazie), každodennost dolních vrstev, stejně tak můžeme mluvit o každodennosti kléru, kupců či zločinců. Ano i ne: podobně jako kultura, i každodennost přestavitelů sociálních vrstev má prostupné hranice.
Vtírá se však neodbytná otázka: neznamená orientace na „všední den” minulosti eo ipso jistou banalizaci dějin, soustředění na opakovatelnou a hromadnou zkušenost, na šedivý průměr?[21] Nehrozí nebezpečí, že pod pojem „dějiny každodennosti" zahrneme vše, co nelze zahrnou do oblasti dějin událostních, politických? Odpůrci poukazují i na tendenci atomizovat historickou vědu do monografií, detailně popisujících mikrokosmos životního prostředí lidí, jejich profesí a rolí. Takové drobení je prý pak nezcelitelné a ve svém důsledku vede k degradaci historie na popisnou etnografii minula, podporuje libovůli výpovědi, relativizuje hodnoty.[22] Dějiny každodennosti (a spolu s nimi i historická antropologie) se brání: klíčovou jednotící oblastí historického výzkumu už není a nemůže být politické a státnické jednání, ani velký výzkum hospodářství a kultury v historickém procesu: právě toto se stále více relativizuje. Klíčovým bodem historické rekonstrukce už není ani moderna, k níž by směřoval veškerý vývoj, vrcholný bod už nepředstavuje demokracie nebo kapitalismus. Nelze už popisovat historické děje z nějaké ideologické pozice, je nutno jim porozumět na základě sociálního kontextu, neptat se po významu událostí a procesů pro společnost, ale pro konkrétního člověka. Ptát se, zda jednal svobodně, volil mezi více možnostmi, co při své volbě požíval. Každé lidské jednání je rozporuplné, je třeba se soustředit právě na tyto rozpory a nesrovnalosti. Víme, že se nám nikdy nepodaří zachytit „autentický" život: vyvolaná představa o světě zůstane vždy konstrukcí, která odpovídá realitě více méně přibližně. Výroky a postoje lidí je třeba opatrně interpretovat v sociálním kontextu - tato metoda kontextualizace světů lidské zkušenosti a osobní zkušenosti zároveň umožňuje prozkoumat rozsah individuálního a jedinečného a prověřit hranice platnosti norem. Nelze posuzovat minulé z hlediska dnešních hodnotových představ, je třeba interpretativního porozumění, vždyť každá doba a každá kultura má své vlastní představy o životě a vlastní zákony, které historik musí akceptovat.[23]
Jistě, nebezpečí banalizace nelze vyloučit. Detailní bádání o některých oblastech všedního života, jako je například stravování, oděvní móda či sexualita ho nesou s sobě, pokud je historik nebude pojímat v co nejširším kontextu, tedy jako odraz i výraz doby. Postavme však proti tomuto nebezpečí fakt alarmujícího poklesu historického vědomí, krize hodnot, která je patrná v celém postindustriálním světě. Pokud budeme lidem (a hlavně dětem a středoškolákům, kterým je – bohužel - historie často lhostejná), vtloukat neustále do hlavy peripetie politických sporů mezi staročechy a mladočechy, proměny koalicí a pohyb front první a druhé světové války, pokud budeme nadále rekonstruovat minulost z letopočtů a zdánlivě jednoznačných, tvrdých faktů, pokud budeme odsun (či vyhnání) sudetských Němců analyzovat ve shodě s naší momentální politickou situací, k degradaci hodnot jistě významně přispějeme. Jestliže se však zaměříme na každodenní život lidí ve středověkém městě, raněnovověkém vojenském táboře, v domě 19. věku, pak snáze přimějeme čtenáře či posluchače ke snaze pochopit všeobecnou podstatu lidství, všeobecné a vždy přítomné problémy vzájemné komunikace, naléhavou potřebu porozumění, potřebu náboženské, rasové i politické tolerance…[24]
Nepopisujme, hledejme skrytý význam slov, gest, předmětů. A přidejme vlastní DPH: snad nám takto zaměřený pohled na dějiny odpoví na další otázku: na otázku, kdy a kde začíná zrod konzumní společnosti. Její vznik jistě souvisí se vznikem moderního trhu a moderní spotřeby, tedy s 19. stoletím. Sem spadá první vykročení, jímž se postmoderní společnost dostala na osudovou křižovatku. Spisovatel Ivan Klíma o této společnosti říká: „Naše civilizace je neskromná, marnotratná a svým způsobem tudíž nemravná. Jsem přesvědčen, že celé lidstvo se blíží okamžiku, kdy se bude rozhodovat o bytí a nebytí nejen naší civilizace, ale života vůbec." A je na historii, aby nalezla bod tohoto nebezpečného zvratu. Moderní dějiny každodennosti by to mohly dokázat.


Michel de Certeau: The Practice of everyday Life. „Making do“: uses and tactics. In: Gabriele M. SPIEGEL: Practicing History. New Directions in historical Writing after the linguistic Turn. London 2004. (s. 216-217, 218-219, 220-221, 222-223, 224-225, 226-227)




[1] IGGERS: Dějepisectví ve 20. století, s.95.
[2] Alfred FRANKLIN: La Vie privée autrefois: moeurs, modes, usages des Parisiens du XIIe au XVIIIe siecle. Paris 1887 – 1902; dále např. Jerôme Carcopino: Vie quotidienne a l´apogée de l´Empire romaine. Hachette, 1939.
[3] © 1997 Encyclopćdia Universalis France S.A.Tous droit de propriété intellectuelle et industrielle réservés.
[4] Fernand BRAUDEL: Civilisation, économie et kapitalismus. XVe – XVIII siecle. 1. Les Structures du quotidien. Paris 1967 (první vydání).
[5] „Everyday life consists on the little things one hardly notices in time and space... Through the details, a society stands revealed. The way people eat, dress, or lodge at the different levels of that society are never a matter of indifference.” Fernand BRAUDEL: The Structures of Everyday Life. New York, Karper and Row, 1979, s. 29.
[6] Česky viz Marek NOHEJL: Lebenswelt a každodennost v sociologii Alfreda Schütze. Pojednání o východiscích fenomenologické sociologie. Praha 2001. Předtím v českém prostředí v podstatě jen Karel KOSÍK: Dialektika konkrétního, Praha 1963. Ve Francii např. Henri LEFEBVRE: Critique de la vie quotidienne, I. – III, Paris 1981.
[7] Srov. např. Peter BORSCHEID: Geschichte des Alter, 1, 16.- 18. Jahrhundert, Monster 1987.
[8] Lutz NIETHAMMER: Lebenserfahrung und kollektives Gedächtnis. Die Praxi des „Oral History“. Frankfurt am Main, 1980.
[9] IGGERS: Dějepisectví ve 20. století, s. 96.
[10] Více srov. Josef GRULICH: Zkoumání „maličkostí“: (okolnisti vzniku a význam mikrohistorie. ČČH 99, 2001, č. 3, s. 519 – 547.
[11] Srov. např. Georges MONGRÉDIEN: La vie quotidienne sous Louis XVI. Paris 1948.
[12] Srov. např. Gabriel DÉSERT: La vie quotidienne sur les plages normandes du Second Empire aux années folles. Paris 1983.
[13] Karel KOSÍK: Dialektika konkrétného. Praha 1966, s. 53, cit. dle Pavla VOŠAHLÍKOVÁ: Jak se žilo za časů Františka Josefa I. Praha 1996, s. 8.
[14] IGGERS: Dějepisectví ve 20. století, s. 96 – 97.
[15] Velký sociologický slovník I., Praha 1996, s. 483.
[16] DÜLMEN: Historická antropologie, s. 26.
[17] Blízkost etnografie a kulturní historie srov. ZÍBRT: Kulturní historie, s. 19an.
[18] Např. Pavla VOŠAHLÍKOVÁ: Jak se žilo za časů Františka Josefa I., Praha 1996; Václav BŮŽEK, Josef HRDLIČKA, Pavel KRÁL, Roman VYBÍRAL: Věk urozených. Šlechta v českých zemích na prahu novověku, Praha 2002; Eduard MAUR: Paměť hor: Šumava, Říp, Blaník, Hostýn, Radhošť, Praha 2006; František ŠMAHEL: Cesta Karla IV. do Francie, Praha 2006.
[19] Např. Pavel HIML:
[20] Historická antropologie je charakterizována zálibou v malých prostorech, sociálních skupinách a malých, transparentních jednotkách, méně se zajímá o makrohistorické výzkumy. Historická sociální věda sice také propaguje případové studie, ale nejde v nich o postižení specifičnosti daného případu, ale o získání stavebních prvků, korektur a zpřesnění pro celkový dějinný kontext. Dnes už klasické „mikropráce" Carla Ginzburg, Emmanuela Le Roy-Ladurie, Nathalie Zemon- Davisová, Roberta Darntona, Rainere Becka, Hanse Medicka, Normana Schindlera neusilovaly „o zachycení detailů vcelku, nýbrž detailů celku". Pouze na jednotlivých případech, snadno uchopitelných oblastech a transparentních událostech, se mohou dešifrovat subjektivní duševní stavy, o jejichž detailní poznání se historická antropologie snaží. Srov. v. DÜLMEN: Historická antropologie, s. 44 – 45.
[21] Alf LÜDTKE: Introduction. Qu´est-ce que c´est que l´histoire du quotidien, et dui la pratique? In: LÜDTKE (ed.): Histoire du quoitidien, s. 14.
[22] Proti takovému pojetí kulturních dějin se ohradil už Zíbrt, srov. ZÍBRT: Kulturní historie, s. 43 an.
[23] DÜLMEN: Historická antropologie, s. 83 – 84.
[24] Srov. nesporně úspěšný šestisvazkový projekt nakladatelství Greenwood Press, Joyce E. SALISBURY, Andrew KERSTEN (ed.): The Greenwood Encyclopedia of Daily Life. A Tour through History from Ancient Times to the Present, 1. – 6, Greenwood Press, London 2004. Publikace dokázala oslovit laickou veřejnost, aniž by rezignovala vědeckost.