Věnceslava Lužická

Věnceslava Lužická: Krásno českých domácností.
Přednášky spolku Domácnost (Česká kuchařská škola), č. 2. F. Šimáček, Praha 1888.

 

Krása jest nejvznešenější zjev v životě lidském. Jest to klíč k nejuzavřenějším srdcím, klíč k pokladům ducha, klíč k oné uzavřené knize, z níž člověčenstvo od pravěku čerpá své moudrosti, klíč k oné schránce, v níž věčné plá světlo, na němž rozžehá svět pochodeň osvěty.
Potud, pokud jest krásno pozemským zjevem a lidským výkonem, měnívá se ponětí o tom , co jest krásné, i dobou i vkusem, ano každý národ, každý věk, každé plémě lidské mívají své zvláštní názory o tom, co jest krásno. A přece jest toto kouzlo světa v hlavní podstatě své jedno a totéž.
Čistá krása působí stejnou měrou jak na divocha, tak i na člověka duchem obdařeného a rozumem pokročilého.
Vzorem věčné a nezměněné krásy jest nám božská příroda.Úchvatný východ slunce, hvězdnaté nebe, nebetyčné vrchy , zelená údolí, květiny poseté lány stejnou měrou působí na lidstvo všech věků, národů i ponebí.
Tak bezprostředně a účinně působí ryzí krása, božství seslané nám pro útěchu a pro oblažení.
Ona zachvátí, roznítí a přinutí člověka, by se ji kořil a ji velebil.
Paprskem její vnikne do srdce, osvětluje i nejtemnější záhyb jeho a člověk nepřemítaje pije z čistého zřídla rozkoší. Požitek rajské této chvíle, která podobá se jaru , kdy nebe rozsévá po zemi své květy vzácné, neporušuje ani rozum, tento věčně reflektující průvodčí duše, svým hloubáním, pitváním a měřením.
Setba nebeská padá tu přímo do srdcí a do duší lidských, které oblažuje a povznáší.
Tato krása jest božským úkazem. Člověk při všem snažení zůstává ve svých výkonech daleko za tímto nedostižným vzorem velebné přírody.
Žena má však v takové a podobné chvíli vznětu rozžíti kahánek, v němž střeží v úkrytu domu věčné světlo krásy, na onom paprsku, který zasvitl na obzoru její duše, neb ona jest povolána, by v životě rodinném a národním krásno rozsévala, chránila a pěstovala. Tento úkol jest již hluboko zakotven v ženině srdci vznětuplném, v mysli vnímavé, snadno zanícené a v duši citlivé.
Krásno střeženo jsouc ženou, střeží naproti tomu i ženu, by nemělo k ni přístupu, co jest ohyzdného, i lze tvrditi, že krásno duše a srdce nevyšší jest ctností ženinou.
[...]
Která z žen miluje svou domácnost, zajisté si ji též okrášlí, ano nejen byt, ale i celý život rodinný, o kterém i v pozdním věku mluví každý z rodiny se zanícením jako o krásném životě rodinném. Mám z té příčiny pěstování krásna v domácnosti za velký, ano důležitý úkol ženiny činnosti domácné. Domácné a národní!
Láska k manželu a rodině jest onen čistý zdroj, z něhož se prýští činy krásné, rodinného to štěstí květy, které jest nejmocnějším kouzlem domácnosti. Ona učí ženu, by v domácnosti své krásno pěstila kolem sebe rozsévala.
Láska k národu učí ji, by domácnost svou krásnem z této lásky jako ze zdroje nejčistšího se prýštící ozdobovala.
Žena v každé zemi má vtisknouti svému domu znak národa svého. Jako v životě veřejném ozdobuje každý čin láskou vlasteneckou, zasazujíc jako lepokamy [pozn. lepokamy = drahokamy] v korunu národa svého a zjednávajíc úctu zemi, která se může honositi velkým počtem žen vlastenek, má i uvnitř domu svého v prvé řadě na zření míti národ svůj a ozdobovati jej činy této lásky.
Domácnost budiž česko v rodině české ! Po té usídlí se v ní ono krásno, které čerpá u pramene lásky, Bohem samým v srdce lidská vložené : z lásky k národu.
Česká hospodyně vtiskne celému domu znak této lásky a tím ji ozdobí krásnem nejvyšším. Každá práce, každý zjev, kamkolivěk se v bytu ohlédneme, nám hlásá, že zde bydlí žena uvědomělá, k rodině i k národu lnoucí , jejíž čisté k národu lásky všady zříme milé svědky.
Ženin vkus a krasocit rozhodují o celém bytu upořádání, ano i o celém životě rodinném.
Nejprvější podmínka krásna v domácnostech je čistota. Čistotou obklopí se i nejchudší žena, má- li smysl pro krásno a lásku k rodině v srdci, nebo z krásna domácného nevylučuje se chatrč, ani nejmenší světnička!
Chudá , ale krásymilovná hospodyně vyzdobí si světničku aspoň květinkou, kterou si pro potěšení na okně pěstuje.
Jakmile zamlouvá se nám okénko chýšky, na němž se pnou v květináčích sazenice oblíbených květin! Tu muškát, onde bazalka, zde balzamína, tam rezeda a jiné a jiné, z nichž každá nás vítati se zdá a oku našemu lahodí.
Již zvenčí prozrazují nám květiny na oknech, že v bytu tom je hospodyňka ladná. Květiny nejen byt zdobí, ale i světlo do jizby vnikající oknem mírní jakož i ostrou bělost u nás oblíbených a převládajících bílých záslon.
Krásy milovná žena i chudobou vzornou čistotou a pořádkem do pozadí uvede, kterými oku lahodí.
Ona čistým, bílým šatem pokreje, co by se mysli nezamlouvalo, ona otřelý obrázek ověnčí, nádobí vyleští, a poté ať vejde, kdo vejde do této světničky, v níž vládne čistota a láska k rodině, nalezne v ni ono krásno, které chudobu zakreje a milým citem příchozímu k mysli a do srdce se zamilují.
Chudé je, co vidíme, prosté, ale cit krásna přece nás zajme a neopouští nás! Čím výše stoupáme ve společnosti, tím větší na nás naléhají povinnosti vůči krásnu domácnému, nebo zvýšená zámožnost umožňujíc, by hospodyňka to a ono koupila na ozdobu bytu, často zavádí ji na scestí.
V domácnosti máme na zření tři body, k nímž žena krásymilovná spěje. Jest to krásno v životě rodinném, krásno osobní, krásno bytu.

[...]
Velkou, ano rozhodující působnost má hospodyňka v domácnosti své na rozvoj národní! Ona tu zasahuje přímo do plného života jeho, rozumí-li povinnostem svým národním, je-li úplně si vědoma úkolu svého, je-li proniknutá onou září lásky národní, která jí zasvitne na dráhu činnosti a ozáří rodinných krb krásnem domácným.
Žena ochraňuje v domácnosti své umění, které do ní přivádí a chrámek mu v ní buduje, ona domácí průmysl národní zvedá a podporuje, ona blahobyt národní zachovává, je-li prodchnuta láskou k vlasti a k národu.
Česká hospodyně střeží a povznáší české umění, český průmysl!
[...]
Projdeme-li domácnosti a byt se zřením na krásno a umění, seznáme, jak prostě lze sloučiti ženě tuto povinnost světovou a předem národní s úkolem hospodyňky.
Jest jí třeba:
a) míti vytříbený úsudek,
b) milovati svůj národ.
První vede ji k porozumění krásna v umění vůbec, druhé naučí lásce, kterouž přilne k domácímu národnímu umění.
Česká hospodyňka poté bude české umění na první stupeň v srdci i bytu svém stavěti a je milovati.
Neníť arci každá hospodyňka v těch poměrech by mohla kupovati cenné, umělecké věci a nevyhoví ani tím podmínkám krásna, nahromadí-li v bytu celé sbírky obrazů, soch, řezbářských prací a jiných skvostů, nebo byt není museem, domácnost není obrazárnou!
Avšak to dbáti máme, by každý obraz každá socha, každý umělecký předmět v našem bytu byl krásný a neporušoval čistého umění.
Neshoduje se proto s krásnem domácím ověšíme-li stěny obrazy jediné z té příčiny, by nějaké obrazy tam visely, nehledíce k tomu, jsou-li též i krásny a neporušují-li hrubě vkus umělecký.
Raději jeden, dva obrazy, ale takové, na nichž oko s potěšením utkví, které uspokojí krasocit a které umění do bytu přivádějí, jako: otisky znamenitých obrazů, odlitky soch mistrovských. Nejen koupiti sošku by v bytě byla, ale koupiti si sošku, která v umění je známa!
Kde však příznivé poměru tomu dovolují, by mohla hospodyňka koupiti si cenné umělecké věci, ať s rozvahou volí, se znalci se radí a, kde může, české podporuje!
Není vždy ani k tomu třeba mnoho peněz, nebo za našich dnů máme v obchodě krásné rytiny, fotografie, fotogravury, které krásno v umění do bytu přivoditi mohou, ano i takové, které vlastenectví podporují, jako: obraz Jana Husa od Brožíka.
Umění ženě za to vděčným bude nebo jest to vychování rodinném velký a závažný spojenec.
Matka má první dojmy o krásnu jež záhy, téměř od kolébky v dítěti probouzeni a pěstovati.
Děti mají velice vyvinutý pud napodobování a tím zasévají do srdcí , myslí i duší símě budoucí sklizně. Vypěstuje-li matka v dítěti smysl pro krásno, zabezpečila mu mnohý šťastný okamžik života, mnohý vzácný prožitek.
Umění výtvarné vnímáme okem, i musí matka k tomu zření míti, by dítěti učila dívati se na umění a na krásno!
Této nauky školou má býti domov.
Nejen obrazy, sochy a jiné umělecké předměty, ale i vybraná četba ve vkusně vázaných knihách, v krásně spořádané knihovně jest nejvyšší ozdobou bytu.
Tu však může hospodyňka velkých se dopustiti chyb.
Jest to smutný úkaz, kde v domácnosti není knihovny, ale není méně smutný toho, kde je sbírka skvostně sbíraných desek, v nichž není spisků, které vynikají uměním a krásou vniterní.
Tu platí pravidlo: méně, ale dobré a cenné knihy!
Do domácnosti máme přiváděti umění v četbě vybrané, poučné, ne však pouze kupovati, knihy, které baví, dráždí, okořeněné to lahůdky, kterým se otravuje mysl, mrav, i srdce, které kazí vkus, porušují krásno a na mladé puky padnou jako mráz na jarní kvítka.
Jak velká tutéž národní povinnost naléhá na hospodyňku českou!
Mám za velkou, ano svatou povinnost každé paní a dívky české, by knihovnu rodinnou a domácí stále dobrou četbou obohacovala.Tím přivádí vzácné skvosty do své domácnosti, poklady cenné, věrné, upřímné přáteli a spolehlivé rádce!
Česká hospodyně koupí vždy raději českou knihu, aspoň má, nebo ona podporuje před jiným umění národní.
Četivo jest přístupnější než umělecký předmět výtvarného umění, každý porozumí aspoň dobru a mravní nauce četby, byť i pro krásy její umělecké neměl s dostatek porozumění.
Najmě velké důležitosti přisuzují četivu pro mládež ! Jak mnoho drahocenných, umělkovaných, s vybroušeností až přímo odpuzující sestrojených hraček dává se na naší mládeži do rukou, za něž se vyhází, trvám na tom, že vyhází do roka mnoho peněz!
A naproti tomu jak málo, jak tuze málo věnuje se na knihy pro mládež!
Z hraček snadno by se vystavěl mnohdy krámek v bytu, ale knih tam pořídku uvidíš!
A nalezne-li se v bytu tu a tam v bytu kniha pro mládež, leží na mnoze potrhaná, pošpiněná někde v zákoutí!
Není zde od místa, bych o hračkách se šířila se v tomto pojednání, ale jest nutno,bych poukazovala, k vychovatelské stránce her dětských, které též mají míti za strážce svého krásno domácné.
Dětská hra jest nejlepší a nejúčinnější, když si dítě hračku ozlatí svou vlastní fantazií!
Dají-li se mu hračky příliš drahé, umělkované, umrtvuje se jeho fantazie, ubírá se mu chuti a lásky ke hře a v mysli jeho porušuje se ponětí o krásnu!
Dítě si totiž v mysli své kus dřeva přemění v jakýkoliv předmět, jaký mu fantazie vykreslila, a týž předmět jeho fantazie si okrášlí, krásnem přirozeným, myšleným, ideálně dětským.
Proč zahodí dítě často krásnou po úsudku velkých hračku? Nelíbí se mu. Proč se mu nelíbí? Že není krásná v jeho očích. Ono nevidí ve hračce, co v ní vidí velcí, a co v ní chtěl vložiti hračkář, i zahodí ji! Dítě mívá vytříbenější úsudek velkých, protože nezkažený, přirozeným a zlatým kouzlem fantazie ozářený.
Mám to za velký úkol a za svatou povinnost by matka ve volbě hraček na zření měla krásno. I tu může, ano má zavádění s krásnem umění do rodiny a vystříhati se hromadění z křiklavých hraček, krásno porušujících, které byt ve skladiště hračkářské často přeměňují.
Méně hraček, méně mlsků, ale více dobrých knih!
[...]
Za našich dnů na příklad není mnoho domácností , ve kterých by nebylo klavíru.
Hudba, tato poselkyně nebes, toto vznešené umění srdcí, v každém téměř domě se pěstuje u nás v Čechách. Jeto úkaz vznešený, svědčící o našem vřelém citu, snadném vznětu a oné dobromyslnosti, která nám zjednala název národa holubičího. Zovou nás též národem hudebníků. Jest tudíž na nás, bychom již v domácnostech našich hudbou s uměleckým porozuměním pěstovaly.
Avšak často, přečasto prohřešuje se zde proti krásnu, i proti povinnosti národní!
Matka, přivádějíc a zavádějíc hudební umění do domácnosti své, ať zbuduje v ní chrámek ladu a vkusu, ale též i chrámek národního umění!
Velkých hříchů se tu páše posud v českých rodinách na umění a na krásnu, ale ještě větších na českém umění hudebním.
Má se to jako s knihami! Cizí zboží, bezcenné zboží po většině v domácnostech našich se povaluje, ale naše české skladby, cenné skladby, leží – v obchodech!
[...]
Kdo neumí se dívati, kdo neumí poslouchati a slyšeti, nemůže však porozuměti! Z té příčiny máme při vyučování hudbě dětem vštípiti smysl pro krásno, vzdělati jejich srdce, vytříbiti vkus, by mohly míti čistou radost z umění a z toho, že mohou se mu učiti a jím se baviti. Předem tudíž učí je matka umění milovati.
Co pověděno o klavíru, platí též o houslích i jiných nástrojích a o zpěvu.
Zpěv je ze všeho umění hudebního nejpřístupnější rodinné zábavě.
Bohudík, že zpěvem nelze tou měrou hřešiti jako hudbou. Zpěv jest dvojí: přirozený a umělecký.
Umění zpěvního nelze vždy do domácnosti přiváděti, leč při zvláštních příležitostech, ale pečlivá matka musí o to dbáti, by děti doma nezpívaly rozličné pouliční popěvky, které se jich chytí mezi dětmi jako lopuchy. Domácnost budiž vždy jediné svatyní krásna!
Národní i znárodněné naše písně buďtež pěstovány s výběrem pro rodinu nutným, dětské popěvky, školní zpěvy i snadnější písně s průvodem klavíru mohou velmi dobře pěstovati zpěv v domácnostech, a kde toho lze, zaváděti do nich i zpěvní umění.
K umění domácnému čítají se ruční práce ženské.
To jest ryzí ženské působiště a z té příčiny může si každá hospodyňka ať chudá, ať zámožná, ať vznešená, ať z lidu toto umění do své domácnosti zaváděti a krásno v bytu s ním spojovati.
Byť i jiného umění nemohla zavésti si do skrovné domácnosti své, tímto může vždy svůj byt si vyzdobiti.
Ženské práce ruční mají tutéž cenu ve vývoji umění světového jako jiné umělecké poklady.
Umění jehly teprve dalo podnět k tkaní, k malbě, ano i stavitelství architektonické odvozuje své ozdoby z tohoto umění ženského.
Jako píseň národní od úst k ústům přecházela, přecházela zase práce z ruky do ruky.
Byla doba, kdy na umění jehly a stavu přikvačila velká záplava nevkusu a pohřbila ve vlnách svých i domácné umění. Krásné památky národního vyšívání o tom svědčí, na jaké výši byly v dobách minulých naše bývalé domácnosti české v umění jehly a jakou měrou krásnou v něm pěstovaly.
Na nás jest, abychom příkladů pramatek našich následovaly a v pracích ručních čistou krásu pěstovaly! Povinností naší jest, abychom se řídily vzory nám zůstavenými a vymýtily nevkusné, porušené kresby, jakých se v závodech k tomu zřízených na sta a na tisíc formičkou vytlačuje, kresby, které o slohu nemají ani potuchy, kterými do našich domácností zavádí se jediné nevkus, které krásno z nich vyhosťují a době naší i českým pracovnicím vtiskují nesmazatelnou skvrnu, že památek národních a krásna nestřežily.
Arci technika prací starých nám po většině zůstane nedostižnou pro její sestrojenost a pracnost.
Avšak mnohé z prací, najmě z národního vyšívání, nevyžadují tolik píle, any hravě jdou od ruky, že tu třeba pouze dobré vůle lásky, by český duch a krásnou z ručních prací usmály se na nás a ozdobily naše domácnosti.
O tomto předmětu, najmě o národním vyšívání, nestačilo by ani celé pojednání, chci jen zde k tomu poukázati a na to upozorniti, že těžiště působení a pěstování krásna v našich domácnostech ve velké míře spočívá na domácném umění prací.
Avšak jak si tu po většině vedou ještě za naších dob české paní a dívky!
S hrůzou často uzavře se oko znalecké a vytříbené před pohledem na spoustu vyšívaných prací , jakož i perlových prací na papíře, které často i jménem obrazů porušují krásno v bytu, sloh i vkus a kterými hospodyňka zohyzdila si byt v domnění, že jej okrášlila!
Vidíme například velmi rádi ptáčky v klecích, ale nechceme jich viděti z vlny vyrobených na skříních!Ani zajíčky z vlny, ani jakákoliv podobná zvířátka z vlny nemáme v bytech umísťovati, jimi hřešíme na krásnu.
Pletení, díky tomu, že se netěší lásce a přízni našeho století, zůstalo neporušeno nevkusem, ale ostatní práce zavádí o překot nevkus do bytů našich.
Velká vina je i v tom, že se naše hospodyňky po většině kupují práce již hotové a začaté v obchodech, do nichž se přivážejí z ciziny. Statistika celní může dosvědčiti, jaké sumy peněz jdou za hranice. A za naše české peníze, těžce vydělané, nakoupíme si cizího zboží, s cizím vkusem, vlastně nevkusem a nahromadíme v bytech svědků, že neprýští se konání českých hospodyněk ze zřídla lásky k národu.
[...]
Jak mnoho je též zábavných a snadných prací, kterými se byt vkusně a krásně ozdobí, a kterých může vytvořiti pilná ruka ženina, aniž by krásna porušila!
I příroda nám poskytuje mnohé k tomu pomůcky.
Ze sušených stébel a trav můžeme víti kytice, ze snítek lesních stromů sestaviti košíčky a schránky pro květiny a mnohé jiné vkusné práce vyrobiti.
V poslední době vešly u nás v oblibu vyšívané ručníky, obdélné i čtverrohé prostírky na stůl a jiné, jiné toho druhu ozdůbky, které se ozdobí čárkovitým vyšíváním, totiž stehy zadními a stonkovými.
Vzory tyto, které z ciziny k nám již předkreslené se zasílají, jsou po většině však slohu porušeného a odbočují z vytčené dráhy krásna.
Proč máme my však otrocky vyšívati takové fabrické zboží?! My, které s hrdostí můžeme říci, že máme nekrásnější kresby pro vyšívání, neporušené , slohově dokonalé a národní, které mají světového práva a kralují vedle kreseb indických, čínských, orientálních!
Naše pramatky měly nezkažený vkus, o čemž svědčí vzory jejich vyšívaných prací, které do dneška budí obdiv všech znalců tu – i cizozemska a v této době jsou velice hledány, ano vtiskují téměř ráz vyšívání naší doby, které slovanské motivy všude zavádí a po starých jejich vzorech se pídí.
Najmě nám nejbližší pro naše poměry jest dočasné vyšívání moravské, které jest dosud uměním domácným a jež v záplavě nevkusu, díky tomu, že v chyžkách se skrylo, zůstalo neporušeno.
Nehledejme proto v cizině vzory, když po blízku nás leží bohatý materiál, nepachtěme se po cizím nevkusu, když doma máme soulad nejkrásnější, zachovejmež si, co jest našeho pro nás, hledejme staré vzory, kupujme je, rozšiřujme, ale nečekejme, by nám cizina na ně posvítila a dotvrdila, že jest krásné, co nám zachovaly pilné ruce pramatek našich! Třeba jediné míti dobrou vůli a lásku!
[...]
V české domácnosti ať jsou české knihy, české skladby, české písně a české práce!
Po té vstupujícímu mile zamluví se do srdce dům, v němž česká hospodyně krásno s uměním spojiti umí a na národní čest i hrdost nezapomíná!
Z lásky vlastenecké krásná činnost domácná se rozvije.
Česká hospodyně má zření též český, domácí průmysl, který podporuje, povznáší a na ně působí.
Rodiny a domácnosti velký mají účinek na celý život národní, na jeho rozvoj, na jeho blahobyt, na jeho proudění i na jeho práce.
Rodiny podobají se kapkám, z nichž skládá se moře: národ. Sem přinášejí se peníze, které manžel vydělala, často doslovně v potu tváři; odtud se opět rozlévají do moře zpět.
Kdo vydělává a kdo vydává?!
Žena, která má na péči dům celý, z pravidla veškery kupuje potřeby, i může tím na obchody a na průmysl český míti vliv.
Průmysl i obchod poslouchají jediné rozkazů svých zákazníků. Co se kupuje, musí býti na skladě, toť přední zákon jejich.Nuže, budou-li naše české ženy kupovati jediné české, domácí výrobky, musí se o ně průmysl postarati! K tomu musí je vésti čistá láska k národu a vřelý interes pro všechno, co jest našeho, co vyšlo z našeho národního života, z našich mravů a z našich poměrů rodinných.
Nejen látky na šaty, ale i vkusné ozdoby bytu, koberce, záslony, nábytek máme voliti se vkusem vytříbeným a se zřením k tomu, co jest naše domácí!
Čeho průmysl náš nemá, to dojista opatří, jakmile budou poptávky po českých věcech. Mám tu na zření i nábytek, záslony, koberce.
[...]
U nás v Čechách posud málo zdomácněl zvyk bydleti v domech, jimž dán byl název vila.
My známe jediné činžovní domy nebo paláce a zámky. Střední druh budov obytných, kde rodina obývá celý svůj domek, ať velký, největší nebo malý, nejmenší, u nás nevešel v obyčej. Pokládajíť se pouze za letní byty.
V cizině však, najmě v Anglii a v Německu, jsou velice v oblibě a není města velkého, kde by zámožná třída neměla své čtvrti vil.
Tyto domy se k sobě netísní , každý mívá svou zahrádku, tyt i to byla píď země, a každý je vystavěn v krásném slohu.
Vnitřní zařízení bývá v souhlasu se slohem budovy, obývá-li ji majetník, který má vybroušený vkus. Arci jsou v tom, jako ve všem též výjimky.
Angličané, kteří rodinný život střeží jako svatost nejvyšší, pohodlí a zdravotnictví holdují ve svých bytech, mají domy i domky zařízené tak, by každá rodina měla svůj domek se zahrádkou, ano v dělnických čtvrtích pronajímají se byty vždy od přízemku až nahoru, nikoliv jako u nás vedle sebe v jednom patře. Kolik bytu, tolik síní.
V bytech činžovních domů nelze nájemníku vésti si jako ve svém. Novější uspořádání bytu u nás valně pokročilo však a hospodyňka, která miluje lad a vkus, může je v bytu svém pěstovati.
My nemůžeme říci , že máme náš vlastní český sloh při zařizování bytu.
Pokrok i zde začíná, díky průmyslu truhlářskému, stolařskému a továrnám na nábytek, v jejichž čele stojí mužové, kteří cestovali , mnoho viděli, kteří mají vkus vytříbený, čtou a sledují, co nového se v jich oboru vyskytne!
Přece však jest na hospodyňkách, by ony samy též podjaly se práce a učily se, jak by vhodně, vkusně a krásně byt si zařídily!
Učiti se můžeme všude a ustavičně, nejen ve vlasti i v cizině, neboť člověk už je takovým otrokem zvyku, že slepě chodí po vyšlapaných cestách, a teprve prohlédne, když ze svých mezí vybočí neb odbočí.
Tak bychom příkladně mohly od Angličanů učiti se pěstovati v bytu při jeho zařízení pohodlí a zdravotnictví, od Francouzů učiti se vkusu a krásnu v zařízení salonův.
Nejen v roztřídění bytu samého , ale i v uspořádání u nás panují obecně zcela rozdílné názory, než v cizích zemích.
Jsou to dozvuky, ano zděděné tradice z minulosti. Česká hospodyně měla za svou největší pýchu vysoko vystlané postele s peřinami nadouvanými, vysoké truhly, stkvostně vykládané a kované, v nichž skrývala vinutí [pozn. vinutí - utkané plátno, materiál k zhotovování ložních, stolního a a osobního prádla] a poklady své.
Z těch dob snad posud u nás trvá zdomácnělý zvyk, míti v bytu skříň vedle skříně, které za našich dnů zastupují bývalé truhly s vinutím, jakož i tu a tam ještě záliba se jeví, míti vysoko vystlané postele.
Toho však jinde nevídáme. Ložnice úzkostlivě se odděluje o obytných světnic a oku cizému se zakrývá. A nejen snad v bytech boháčů! V Anglii, ve Francii a v Německu i dělník se neobejde bez ložnice, neboť v obytné světničce postele není. Arci s tím rozdílem, že dělník anglický spí ve vzdušné jizbě a v Německu se spokojí i s komorou tmavou , vzduchu prostou.
Francouzský dělník oddělí si lože záslonou, což připomíná na pradávný zvyk národů starých, kteří rozdělení bytu stěnami ještě neznali a koberci i záslony po způsobu stanů je nahrazovali.
Skříně všeho druhu umisťují se v jiných zemích buď ve zvláštních síních, buď na chodbách, buď v komorách čili šatnách u lidu bohatších.
Zařízení bytu činí rozdíl mezi svatyní domu, v níž rodina bydlí se svým štěstím a společenským střediskem, kam přicházejí cizí.
Zlozvyk přáti nekrásnější, ano i nejzdravější místnosti společenským salónům, že více méně i v cizině posud rozšířen. Ve Francii, kde najmě salony vekou hrají úlohu, podřizuje se těmto ostatní byt.
Avšak tyto tak zvané salony francouzské jsou ustavičně otevřeny a přístupny.
Zde se stýká denně společnost, návštěvy, ano i rodina se v nich schází. Nejsou to tudíž žádné sklady nábytku, ale prostory milé a vábivé, v nichž je člověku volno, jelikož vidí hned při prvém vstoupení, že tam se žije, společnost hostí a národ miluje! Všechno, co zříme, je krásné, vkusné, smavé, hravé, jako ta francouzská konverzace.
Sem se vchází jediné k zábavě pospolité, není tam tudíž jiného, než čeho třeba, by oko bylo uspokojeno, mysl osvěžena, míra duše povznesena!
Nehledí se ani k prostoře! Slovem salon není označena prostorná místnost ! Je to světnice, v níž se baví, směje a útulně se v ní klábosí.
[...]
Pravidel pro krásno nelze dáti, aniž ho lze rozebírati. Takový též dojem má a musí zůstaviti byt s upořádáním vkusným. Může-li kdo po vystoupení z bytu dopodrobna udati, jaký nábytek v něm byl, jakého dřeva, jaké barvy byly povlaky na něm, jaké asi byl ceny, jakého stáří, ten dojista nebyl zaujat vkusem a krásnem v něm soustředěným.
Ve mnohém bytu by nábytek sám o sobě neobstál před přísnou prohlídkou a přece z něho vycházíme s uspokojením i s pocitem, že tam bylo krásno domovem.
S uspořádáním bytu má se to jako s každým krásným uměním! Co není v člověku zakotveno, co není částicí jeho individuality, toho učením nenabude. Zde jest nejlepší učitelkou vzdělanost všeobecná a ušlechtilý cit. Vzdělávati cit, srdce, duši, jest asi nejprvější nauka, které o tomto předmětu lze dáti, neboť citem vnímáme, citem porozumíme, co jest krásné.
Druhým pravidlem bude, by každá žena nazíráním se učila a co se jí líbí, doma si zavedla.
Tu opět poukazuji na výstavy, přední obchody s nábytkem, na knihy odborné a na to, co uzříti nám lze v bytech s vkusem a krásně zařízených.
Nejhlavnějším pravidlem však bude, bychom při všem hájily naši národní jsoucnosti.
Jest velemoudré učiti se od cizích národův, ale opičiti se po nich nemáme a nesmíme!
[...]
Ženy české samy musí o tom přemýšleti, samy na průmysl náš v tomto směru působiti a jej objednávkami pobádati, by hledal vzory české a čerpal v naší minulosti.
V kterých domácnostech českých zavládne české ráz, vejde do nich ono krásno, které se prýští ze zřídla lásky k národu.
Upozorniti na toto krásno českých domácností, zamluviti vám je do srdcí a sním české umění, český průmysl, jest jediným účelem dnešní mé rozpravy.
Jest to upřímné slovo a prosím, byste je přijaly nepodjatě i s onou srdečností , kterou bylo proneseno!
Kéž každá z nás za heslo domácné činnosti své si zvolí:
“České hospodyně pěstujtež v bytech svých český národní ráz!”
Po té zavládne v českých domácnostech i krásno!


Věnceslava Lužická: Svatební dar. Listy dobré babičky ku provdané vnučce. Praha, F. Šimáček 1900.

[...]
List třetí.
Jak se sňatky uzavírají.

Milá Jitko, z dopisu Tvého zavívá neuspokojení s posledním listem mým, vlastně s jednou poznámkou. Souhlasíš sice se mnou v tom, co jsem řekla o povinnosti, ale v druhém názoru se rozcházíme. Za čtení listu živě jsme si tě představila, ba bylo mi tak, jako bych byla slyšela Tvůj hlas, který projadřuje, k čemu s celou horoucností, mládí vlastní, se přimkla duše Tvá.
Nemůžeš pochopiti, ano máš to za hříšné, aby se uzavírala manželství bez lásky, při nichž by byl rozum jediným prostředníkem. Odsuzuješ zle takové sňatky rozumové, při nichž obě strany měly na zření jen prospěch. Ty znáš a uznáváš jedinou lásku, která dva lidi spojuje svazkem nejsvětějším, za vhodnou a oprávněnou, aby je vedla k manželství.
Zhrdáš ženou, která se jen proto vdává, aby se jmenovala paní, dostala se pod čepec a volně mohla užívati světa i radovánek jeho, aneb aby se opatřila tímto sňatkem a zabezpečila si budoucnost. Manžel má se o ni starati, ji živiti a zasypávati penězi, skvosty, šaty. Rozhorleně tvrdíš, že taková žena se jen zaprodává, a sňatek ten nazýváš nemravným.
Odsuzuješ však také muže, který se žení jen proto, že je mu třeba hospodyně, nebo věna manželčina do obchodu, do řemesla, do výplaty sourozenců, či dluhů váznoucích na jeho usedlosti nebo obchodě, i toho, který syt jsa volnosti a života mládeneckého, zatouží po uspořádané domácnosti a prostřednictvím cizích lidí hledá ženu.
Slovem, neuznáváš takových obchodních a rozumových sňatků, při nichž žena je zbožím a manžel kupcem. Máš jediný sňatek za čestný a možný, a to, když dva se vroucně, neskonale milují, po sobě touží, v manželství jiného nehledají, než to, že budou svoji, na věky věkův svoji.
[...]
Do jisté míry mají rozumové sňatky i svou oprávněnost. Nelze je nazývati ještě ani nemravnými, ani nečetnými, jako příkladně takové obchodní sňatky, kde na obou stranách se kupčí; na jedné straně hledá se věno, na druhé straně partie.
[...]
Že takové manželství nebývá šťastné, toho máme mnoho příkladů. Dívky, vychované v mamonu, v přepychu, neváží si svého manžela, ale za to přílišně si zakládají na svém bohatství. U vědomí, že všechno, co v domácnosti jejich společně je obklopuje a život zpříjemňuje, jest jejím, domýšlí se ženuška nemálo na své bohatství. Rozhazuje bez rozmyslu, manžel nesmí ničeho namítati, neboť je to její, všechno její. Ona je paní, on koupený muž.
[...]
V tom, co ty dva spojilo sňatkem obchodním, byl již zárodek jejich následního, obapolného neštěstí. Ale moudře vychovaná dívka, svých povinností dbalá manželka, jejíž srdce bylo vzdělaností zušlechtěno, může i takové obchodní manželství ozlatiti září štěstí a shody. I tento suchopar může se ještě zúrodniti a láska na něm ještě vykvésti, ona láska, která sice není plápolajícím žárem, ale teplým, mile hřejícím ohněm obapolné úcty a shody. Manželské štěstí, klidné spolužití, shoda, všechno to, co blaží manžely, tak dobře může provázeti sňatek rozumový nebo obchodní jako sňatek z lásky, jenom když si manželka moudře vede, dobrou vůli má žíti s chotěm ve shodě, dovede ho k sobě tak připoutati, aby viděl jejíma očima a vnímal její duši.
[...]
Je-li velikým úskalím pro štěstí manželů nedostatečná výchova dívky, tož jest také velké nebezpečí ve výchově mužů.
Všady se jedině má na zření, aby dívka byla vychována k úkolu manželky a matky; ale nikdo se nestará o to, aby také jinoch se vychoval za manžela a otce, nejinak, než jakoby si každý chlapec toto velké umění na svět již přinesl. A přece to není tak snadnou úlohou, aby muž bez předchozího poučení porozuměl ženské bytosti, aby dovedl vniknouti v duši a srdce ženino, aby uměl oceniti její ctnosti a dary ducha.
Zde ještě leží velké pole výchovy rodinné ladem, a matky by měly tichou mezi sebou uzavříti smlouvu, že již ve výchově dítek svých se vynasnaží vštípiti synům úctu pro ženské pohlaví. Na této obecně nyní scházívá a tím se již předem také podrývají základy manželského štěstí.
"Chci-li, aby mě ta či ona matka vychovala moudře dceru pro syna, musím já jí zase vychovati vzorně syna pro dceru," má býti hesle matek všech.
Rozumové sňatky jsou rozhodně čestnější a také mají více naděje na šťastné manželské spolužití, než sňatky obchodní.[...]
Nezavrhuji jich proto a také nedosuzuji. Rozum bývá často spolehlivějším vůdcem než prudká, ohnivá láska.
[...]
Odsuzovati sluší jenom takový sňatek, do kterého žena vstupuje se lží na rtech, s odporem netajeným, často i s láskou v srdci k muži jinému, s neukojenou touhou vášně, ze zvědavosti po tajích manželství, se vzdorem a ze vzdoru, bez úcty, bez vážnosti, ale se zhrdáním a se zlým úmyslem ztrpčovati život toho, jemuž u oltáře přísahá věrnost, pomstíti se na něm za ostatní, již jí ublížili, nepříti mu lásky a štěstí s předsevzetím, že chce volně žíti a života v plné míře užívati.
[...]
Nehorlím proti sňatkům rozumovým, ano do jisté míry ani proti sňatkům obchodním. Cesty mohou být rozličné, jenom vedou-li k cíli, to jest ke štěstí manželskému, k onomu přístavu, v němž dva lidé zakotví ke klidnému spolužití.
Úcta, souzvuk duší a myslí, přátelství, vážnost, obdiv, klidná náklonnost, prosta vášně, mohou zcela dobře zastoupiti ohnivou lásku, o jaké Ty jedině blouzníš a za jedině oprávněnou ji uznáváš při uzavírání sňatku, to jest obapolné úmluvy, kterou ti dva zakládají si společnou domácnost a rodinu. Jenom duše jejich nechť souzvučí, jenom snahy jejich ať se shodují.
V tomto souzvuku duší a snah dříve či později rozvine se květ lásky, oné čisté, přeměněné lásky, která jest výhradně znakem manželství a proto také manželskou láskou se nazývá.
[...]
Muž, který se žení a zakládá rodinu, hledá i za našich dnů v manželce své odvěký ideál ženy, jak si jej již předkulturní lidé představovali, a to: milenku srdce a duše a hospodyni svého domu.
Štasten muž, který takovou ženu nalezne, a třikráte šťastna žena, která manželu svému tyto krásné vlastnosti věnem přinese, neboť ona jest v pravém toho slova významu manželkou a družkou života jeho. Ona nejdražší poklady světa skrývá v srdci svém, rozsévá jas a štěstí kolem sebe.
[...]


Věnceslava Lužická: Růže stolistá. Vychovatelské rady a pokyny dospívajícím dívkám. 2. vydání, K. Vačlena, Mladá Boleslav, b.d. (1913?).

Úvod
Nejluznější dobou v životě ženy jest doba rozkvětu panenství.
Poupě růžové rozvíjí se na keři a rozevírá kalíšek svůj k slunci blahodárnému a oživujícímu, které je zadýchává teplem.
Dívka v rodinné svatyni rozvíjí se v pannu, zadýchávána jsouc láskou rodičů , tímto sluncem života. Rozevírá své zraky, své srdce i duši ku světlu žití, které ji září z proudu světového vstříc oslňujícím leskem.
Toť rozkvět života.
V tomto rozpuku dívčím tají se zvláštní půvab, ale také mnoho nebezpečí.
Poupě růžové se rozvíjí; těšíme se z toho. Ale ihned vznikají v nás obavy: aby na ně nepadl rez, aby nezakrnělo, aby žár ho nesežehal , aby červ v jeho kalíšku se neuhnízdil!
Podobných obav bezděčně nám na mysl vstupuje , vidíme-li vyrůstat dívenku v onom věku, který už není dětským a přece ještě není panenským. Je to zvláštní doba ženského života. Téměř by se nazvati mohla obojživelnou.
Je to malý, úzký můstek, na němž se dívka náhle ocitne v postupu života. Jednou nohou ještě stojí v dětství, druhou již vykročuje ku prvnímu krku panenství.
Tento div stane se takřka přes noc a dívka sama se toho leká, sama v úžasu trne.
Je to doba nejkrásnější, nejpoetičtější, nejšťastnější, ale také nejvýznamnější v životě panny. Z poly dítě, z poly panna, dívka ocituje se tu v nové fázi života.
Matce a výchově v té době nastává vážná úloha. To je jaro, které se probouzí, kdy setba začíná.to je jaro, kdy pučí keře a rozvíjí se květy: ale to jaro žádá práci a ošetření.
Nesmíme tedy dobu setby propásti, nesmíme špatné símě zasévati. Půda, která se má zúrodniti, žádá zkypření a vzdělání. Keře a květy žádají si dobrého, pečlivého zahradníka.
V té době jest výchova dívčí uměním a jediná láska mateřská s tím pudem nevýzkumným, který příroda vložila v srdce matky, překonává všechny potíže.
Avšak tento pud nebývá vždy spolehlivým, protože jej často zatlačuje a umlčuje mateřská láska, která bývá tím slabší a povolnější, čím více matka zbožňuje svou dorůstající dcerušku, která slibuje, že se rozvije v krásnou pannu, půvabnou, milostnou, chytrou.
Matka vidí v dceři všechny krásné příznaky. Přirozený tomuto věku půvab ji okouzluje a zaslepuje.
Jen tím můžeme si vysvětlit, že je tolik malých tyranek v tomto věku v rodinách, které na místě poslušnosti , rozkazují v domě a jichž matka poslouchá.
Toto je arci úkaz smutný, jak pro matku, tak i pro dceru. Matce ubírá taková nerozumná, přespřílišná láska vážnosti , dceři taková pánovitost něhy a milostnosti.
Tak jako matka v nejútlejším věku dětském pečlivě ošetřovala nemluvně tělesně, aby se vyvíjelo v zdravého, dobře urostlého člověka, má v rozpuku života dívčího ošetřovati dušinku své dcery, aby se pravidelně rozvíjela a rostla tak na duchu, jako na těle.
Je to těžká a veliká úloha. Výchova v této době jest závažnou, dalekosáhlou a může tak dobře klásti základy ku štěstí celého života, jako zárodky neštěstí v útlou duši a vznětlivé srdce vyrůstající panny.
Před dívkou rozevírá se v perspektivě náhle celý svět, o jakém neměla tuchy a za ní těžce a navždy zapadají brány dětství.

[...]
Lupen jedenáctý:
Dobročinnost

Lidumilost objímá (objímá) svou láskou k bližnímu nejširší vrstvy lidské rodiny. Pečuje, aby lidstvo stále se zdokonalovalo a k výši kultury bezpečně se ubíralo.
Jako zahradník ošetřuje své keře a stromy, buď že vroubí na nich nové ratolesti, buď je čistí od všeho hmyzu a churavosti, kterým jsou stromy jako lidé podrobeni, tak i lidumilové snaží se, aby v rodině lidstva vše bylo očištěno a ozdravěno, aby na keři nové a nové haluze se upínaly a rozvíjely a všecko koná z lásky ku lidstvu veškerému, z lásky pravé, která učí milovati bližního svého jako sebe samého.
Dobročinnost zase o jedince se více stará, jak o jednotlivé členy lidstva, tak i o rodiny, které krutým osudem jsouce stíhány, úpí v bídě a nedostatku, hynou v nemocech bez pomoci, zmírají zvolna jako jednotlivé uschlé haluzky na keři lidstva.
Lidumilost stará se o školy, o rozličné ústavy, ve kterých zaopatřuje se lidská společnost trpící své členy: nemocnice, útulky a školy pro nevidomé děti, stará se o raněné na bojištích, trpící a o záchranu zdraví v celkovém smyslu.
[...]
Ke konání dobročinnosti však každý člověk jest povolán, kdo má dobré srdce a prodchnut je láskou k bližnímu.
Dobročinnost jest květ této lásky. Netřeba k tomu úkolu ani vědomosti, ani zvláštního poučení, ani fysické síly, ale jedině dobré srdce, kterému se sželí všech těch nešťastných a strádajících bytostí, o nichž se dozví a jimž dle své možnosti přináší úlevu a útěchu v bídě a neštěstí.
Milá dívenko, ač jsi ještě mladá, rozvíjející se v pannu jako růže na keři, když poupě její se rozevřelo slunci, můžeš přece jen mnoho dobrého činiti, bídu mírniti, žaly utěšovati.
Milodar lásky necení se dle jeho hodnoty peněžní, ale posuzuje se dle citu a lásky k bližnímu.
Máš-li málo, dej z mála, ale dej rychle a ráda, zaslechneš-li o utrpení, které stihlo rodinu chudou, o nedostatku a hladu, který nezaviněně byl se zhostil v domě chudoby.
Ale ty můžeš jinak ještě přispívati. Vybízej jiných spoludružek, aby pomáhaly, kde je třeba pomoci, aby přinášely do bytu chudiny útěchu a pomoc.
Dáváš-li almužnu, dávej s něžným citem a opatrností, abys nezranila citlivosti těch ubohých a hleď, aby tvá podpora měla také mravní účel.
Podpora práce jest dobrodiním větším než almužna peněžitá a proto lid ve vděčné paměti má ony ženy, které světu přinesly dobrodiní práce a staraly se, kdykoliv se v některé krajině zahostil nedostatek, vytrhly z bídy almužnou práce, která jest vždy požehnáním, poněvadž neulevuje bídě pouze pro okamžik, ale trvale, neodbyde si popud dobročinnosti okamžitým darem bohatýra, který z přebytku svého blahosklonně snižuje se k chuďasovi, aby mu hodil bezcitně podporu s tím domýšlivým míněním o sobě, že vykonal dobrý skutek.
Podporuj lid prací, ale oceňuj ji také, nebo nebyla by to dobročinná ruka, která by práci dávala a ze mzdy vydělané co možná utrhovala. Tím bys byla vlastně lichvářkou, která si své dobrodiní vysoko oceňuje a na veliké úroky je zapůjčuje.
Dej málo, máš-li málo, ale ze srdce dej a pamatuj, že dobrodiní jest veliký drahokam, který si zasazuješ v korunu svého panenství.
Neodbývej si povinnost lásky k bližnímu pouze pouliční dobročinností, totiž dáváním almužny žebrákům a nebo žebravým dětem, kteří ti v cestu vkročí s prosbou za milodar.
Vcházej do bytů chudiny a uč se poznávati život i z jiných stránek. Nebude to na škodu tvé povahy a přispěje to nemálo k prohloubení tvé výchovy.
Ze všech návštěv, jež konáme, jsou dobročinné a lidumilé návštěvy nejúčinnější a nejvzácnější.
Působí radost těm, již do bytu přicházejí, i těm, k nimž vcházejí. Jsoutě to návštěvy, jež konáme z lásky k bližnímu.
Buď navštěvujeme chudých a opuštěných v bytech chudoby, buď nešťastných , osiřelých, sklíčených strastmi života, stížených dlouhotrvající nemocí, vůbec těch, jimž třeba útěchy a lásky.
A vždy přinášíme jim milodar lásky , útěchy, pomoc, ochranu a podporu. Netřeba k tomu vždy peněz nebo darů. Časem slovo útěšné, účinná služba lásky má více ceny almužny.
Mladá dívka příkladně navštíví stařenku na loži úpící nebo stářím seslabenou, práce neschopnou. Sedne k ní, potěší ji, přinese jí květinu, nějaký pamlsek nebo potravinu a víno na posilněnou.
Stařence touto návštěvou zasvitlo slunce štěstí do chudobné světničky a oživilo ji. Dívka vypravuje něco zábavného, pochválí jí pořádek v bytu, přislíbí, že zase přijde a tím vykonala bohulibou návštěvu, která potěší její srdce.
Dobrý skutek přeměňuje se v zářivý paprsek štěstí, jenž do srdce vniká a rozlévá se v něm rozkoš a radost.
Ubohá slepá žena! Opuštěná, osamělá. Stýská se jí. Dobrodějná dívka nebo paní ji navštíví, trpělivě vyslechne její stesky a nářky, potěší ji, předčítá jí, aby se pobavila, vypravuje jí, co se děje ve světě a trudný život ozáří jí světlem své něžné duše. Toť služba lásky v návštěvě.
Žena dělná, matka rodiny, se roznemůže. Kdo opatří ji domácnost, kdo dohlédne na děti?
Dobročinná žena se jich ujme. Navštíví nemocnou, postará se o úklid v domě, nebo je-li z lidu, ze třídy pracovní, sama ženu zastane v domácí práci a při dětech. Toť návštěva lásky.
Návštěv dobročinných nekonají jenom bohaté a vznešené dámy, ale také i chudší ženy a dívky, nebo dobročinnost údělem jest všech stavů. Mnohdy vřelejší srdce bije v prsou chudé ženy než bohaté, a časem více citu má dělnice pro trpící než ve veřejnosti proslavená lidumilka.
Při takových návštěvách je třeba dívce mnoho taktu a jemnosti. Není to tak snadné, vcházeti k chudině a k nešťastným a veliké tu třeba opatrnosti, abychom se nedotkli citlivosti jejich. Již naše do bytu vstoupení, pozdrav, způsob jakým uvádíme a svých služeb a pomoci nabízíme, vyžaduje zvláštních ohledů k těm, jichž cit utrpením nad míru jest zjemněn.
Tady musí býti našim rádcem srdce. Zdvořilost, která tryská z tohoto živého pramene Lásky, vždy dovede zavaditi o tu pravou strunu, která zazvučí účinně.
Největší pozornost musíme věnovati svému úboru při těchto návštěvách.
Dáma, znalá všech odstínů a pravidel jemného mravu, neoblékne se v hedvábné šaty, aby šustěním jich připomínala chudině své bohatství.
Taktéž se neověsí zlatem a neozdobí krajkami cennými.
Ti, již strádají, již snad poznali, jak bolí hlad a jak nouze zažírá se do celé bytosti člověka, trpí pak dvojnásob při pohledu na zbytečný přepych a hrdobné se vychloubání penězi.
Návštěvnice dobročinná musí umět i mluvit i mlčet. Obé včas a promyšleně. Slova, jež se linou z jejích úst, mají velkou moc a sílu. Pozvedají skleslou mysl, potěšují, ale také mohou zbodati a hluboce zraniti.
Nesmíme nešťastným odporovati, když do svého osudu si stěžujíce, snad jsou nespravedliví ve svém rozhořčení. Nepřerušujme jejich vypravování, ale klidně všechno vyslechněme.
Poučení a napomenutí dávejme velice opatrně, abychom jejich důvěry nepozbyly. Nejprve se snažme, abychom si dobyly jejich srdce a po té teprve vlídně jich poučujme a vychovávejme.
Láska k bližnímu, která jest pružinou těchto návštěv, musí z každého slova našeho vyzařovati a lichotivě se ovíjeti kolem srdcí těch ubohých, jimž přinášíme milodar vřelého citu.
K těm ubohým, nešťastným musíme se skláněti, ne však nad ně se vypínati a svou duševní, rodovou, peněžitou převahu jim ukazovati.
Zde více než jinde v obcování s lidmi platí pravidlo. “Kdo se ponižuj, bude povýšen!”

Lupen dvanáctý:
Láska k vlasti
Trhám dvanáctý lupen z obrazné naší růže stolisté. Zlatí se na něm: Láska k vlasti.
V nejširším slova významu nazývá se vlastí toho kterého kmene či národa, onen díl světa, v němž žije. Naší nejstarší vlastí jest Evropa.
V nejužším tohoto slova významu jest nám vlastí ona země, ve které jsme se zrodily, kde žili naši předkové, kde historie našeho národa zastavila všady své zlaté stopy, kde každé místečko hlásá nám slávu minulosti, hrdinnost praotcův, pracovitost pramatek.
V nejsvětějším a velebném významu slova jest naší vlastí země česká, srdce Evropy. Ona jest matičkou všech Čechů, naším domovem , srdcem našeho života, naši kolébkou a aby po vykonané pouti naší životem kryla naše těla, jest vroucím přáním všech.
Láska k vlasti jest svatý cit Bohem samým vložený v srdce člověka. Ona jest odvěká. Sledovati ji můžeme v jejím vzniku až k prvním počátkům kultury, až k prvním zábřeskům vzcházejícího uvědomění důstojnosti lidské. – Milujeme ten krov, pod nimž dech života nás ovanul a první světlo nás oslnilo. Byť prostá, chudá to byla chýše, jež přijala vstupujícího do světa s pláčem, jest člověku přece dražší a památnější velkolepého paláce, v němž nádhera s uměním se snoubí, zlato kolem mramoru se vine, ale který nám jest cizí, kde ni jediná upomínka kouzlem svým neobepíná duše, nerozehřívá srdce.
Obetkáváme takovouto budovu s obdivem i s vnímavou rozkoší; ale necítíme k ní lásky. Je nám cizí, tak cizí, že naše duše se ani nezachvěje. Čím nám jest? Stavbou pouhou. Výtvorem umění architektonického, projevem ducha, vzletu i svědkem bohatství jeho majitele. Ničím více.
Snad ji více neuvidíme! Vzpomínky naše však nebudou se k ní vraceti s citem nadšeným, s touhou a láskou Ale ta malá chýše, ve které člověk prožil dětství, kde matička učila ho modlit, kde první krůčky jeho řídila, kde láska otcovská blažila jeho srdce a ruka opatrně jej vedla po dráze žití, budí v něm city vřelé, posvátné, mohutné. My milujeme tu prostou, malou budovu a s dojmutím na ni vzpomínajíce, lichotivě ji nazýváme:
“Rodný náš dům!”
Proč označujeme ony budovy, v nichž se narodili a žili přední duchové, dobrodincové národa, pamětními deskami? Poněvadž uctíváme tím i těch, již v nich se narodili, a zevně s okázalou poctou ohlašujeme světu:
“Hle, zde se narodil muž nebo žena, jejichž činy Dějiny zlatým písmem vepsaly v knihu svou!”
A jako rodné krovy, tak milými jsou lidem rodné osady, místa, kde budova naše stojí. Nazýváme kraj ten domovinou, rodištěm.
Člověk přilne k rodišti jako k domku rodnému.
Tam každé místečko, každá pěšinka, každý stromek a keř je nám milý a známý. Nejmenší víska, nebo samota jako velkoměsto mají touž cenu pro nás. S rozechvěním blíží se člověk k místu tomu převzácnému, srdci drahému, byť i se vracel z krajů nad jeho domovinu krásnějších, malebnějších, z měst bohatých, výstavných, nádherných do chudé vesničky horské.ta vesnička je tu světem. Tam je ten skrovný kostelíček, obehnaný hřbitovem, v němž tak mnohá, mu drahá duše spí věčný sen, zachvacuje duši jeho prostou svou poessí a velebností. Připomíná mu na dětský věk, kdy poprvé zde sepjal ručky vedle matky k modlitbě, kdy sem ve věku jinošském chodíval s povznesením mysli a s důvěrou.
Ke kostelíčku se tulí několik chýšek a chalup v sadech zasazených, na návsi pne se k obloze kříž, nebo socha k uctění tam zve. Opodál snad bublá potůček protékaje lučinou, ale to je také všechno. Tomu, kdo se tam zrodil, je však klidná ta osada rájem.
A s takovou láskou, jakou jednotlivci lnou k rodným domkům a k rodištím, lnou kmeny k té zemi, ve které se zrodily, která jim je společným domovem.
Toť naše vlast! Ji milujeme.
Cizina nás může nadchnouti k obdivu, strhnouti k nadšení. Uznáváme její krásy, velebíme hory, moře, roviny, ale nemilujeme ji. Obdiv podobá se chladnému drahokamu. Ozařuje tělo, ale nerozněcuje srdcí.
Lásku, srdce, cit dáme té zemi, která naší rodině popřála útulku a rodnému domu místa.
Kdo vrací se do vlasti z ciziny, z cest a z potulek v zemích, honosících se krásou, pocítí zvýšený tlukot srdce, blíží-li se k zemi rodné. Jakž teprve jásá, vrací-li se z nuceného , delšího pobytu v cizině domů. Tu pozná, jak milou a drahou jest nám země rodná.
Oči zrosí se slzami radosti, prsa dmou se rozkoší a blahem, srdce buší v těle, jakoby se rozskočit chtělo.
Člověk cituplný nadšený by objímal tu rodnou zemi, klekal by na tu půdu posvátnou, po otcích zděděnou a zlíbal ji v tom vznětu, kdyby střízlivý rozum ho nezadržoval.
Když čeští exulanti naposledy loučili se s zemí rodnou a pláčem a žalostivým nářkem, líbali tu půdu drahou a hrstě země té posvátné sbírali a do ciziny odnášeli. Byla jim útěchou a po smrti jich provázela do hrobu, aby cizí země jich netížila.
Lidé jemnocitní steskem po domovině se roznemohou, ba i umírají. Zejména to známo o horách alpských.
Každý člověk, jehož srdce není zatvrzelé a jehož duše přístupna jest záchvěvům citu, miluje svou vlast. Hrozí-li nebezpečí, chvějeme se o ni. Rány jí zasazené probodávají naše srdce. Ano, my cítíme ještě nyní ozvy a otřesy oněch krutých ran, pod nimiž v dávných dobách úpěla, při vzpomínkách dějinných. Rozpomínajíce se krutého osudu a všech těch smutků, truchlíme pro ni. Láska k vlasti táhne se našim životem jako pouto, které spjalo nás s tou zemí, jež poskytla nám útulku v pozemském putování.
Čím významnější, slavnější historií ten který národ honositi se může, tím hrdější je na svou vlast.
My milujeme naši českou vlast ze srdce. Jak je krásná, malebná. Velebnými horami a modravými lesy věnčená, úrodnými lány požehnaná, vodstvem prorývaná, kvetoucími lučinami vyzdobená, jako vzácná perla v lastuře, spočívá v ochraně velikánů horských.
Lneme k ní jako k matičce své. Ji miluje naše srdce, v ní žije naše duše, ji uzavíráme v naše modlitby, jí zasvěcujeme naše city, činy, život. Pro ni, pro tu milovanou vlast bije naše srdce vřelým tlukotem a duše naše v nadšeném povznesení zachvívá se slastí, že jsme dětmi jejími.
Kouzlo té lásky nás zachvacuje, sílu netušenou v nás probouzí, nadšení a vznět rozněcuje. Lásky k vlasti ve výchově v dívkách buditi, povinnostem této lásky jich učiti, jest a má být úkolem těch, jimž mladé duše jsou svěřeny.
Zachovejte si, milé dívenky, neporušený ideál čisté, svaté lásky k vlasti v srdcích. Nedejte si nijakými bludnými názory vyrvati vzácný květ, jenž libým , vonným dechem oblažuje a plamen nadšení vyzařuje! Buďte Češkami!
Češky slynou v historii národní nadšenou láskou k vlasti. Byť i různé směry, zmatky, rozbroje a bludná učení byla je v názorech dělila, přece jenom nade vším září láska k vlasti.
Nebýt žen, nebylo by dnes snad ani českého národu. Matičky z lidu, věrné Češky, střežily v chaloupkách jiskry žhavé, které se vznítily a mocnými plameny vyšlehly nad zemí naší. A po tomto zázračném ze sna probuzení, obrození a novém vzmachu našeho národa k životu a k činnosti dějinné, jaké to nadšené vlastenky jaly se třímati prapor vítězný v kulturním zápase?! Ony pomáhaly probouzeti těch, již dosud netečně přihlíželi k velkému zázraku a jako pilné včelky v oulu pracovaly v rodinách na rozvoji národa, na povznesení vlasti.
Láska k vlast je učila, vedla, sílila.
Tatáž láska nás také zachová, povznese!
Zbavovaly se všeho blahobytu i peněz i skvostů a radovánek, když trpěla vlast.
Odívaly se v šaty smutkové, smích a jásot umřel jim na rtech a pouze jediný cit je ovládal přispěti vlasti ohromené ku pomoci.
Pokud úpěla vlast v strastech a žádala si srdce, citu, i myšlenky, soustředily veškerou mohutnost svého cítění v lásce k vlasti.
Takových vzorů vlastenecké obětavosti zapsala Klio [pozn. Klio, Cleo, jedna z devíti řeckých múz – ochránkyně dějepisectví] skvělým písmem ve knihu světových dějin.
Dočítáme se o ženách, zářících na obzoru světovém, jako hvězdy první velikosti, které třpytem svým poučně nás vábí k následování.
Minulost předvádí nám krásné obrazy obětavých Češek.
Má-li snad přítomnost kresliti do budoucna obrazy méněcenné?
Nikoliv, byť i kosmopolitismus ovládl svět, láska ku vlasti nesmí vymizet ze srdcí Češek, ale rozvíjeti se v plném lesku v sadě člověčenstva.
Milé dívenky, připojte se do krásného věnce, kterým jako korunou ozdobíte obrazné své hlavy vzácný a nádherný květ lásky a obětavosti vlastenecké.