Sofie Podlipská

Sofie Podlipská: Studie o práci. (Přednáška čtená 18. ledna 1889 ve spolku Domácnost) Přednášky Spolku “Domácnost” (Česká škola kuchařská), č. 3. Nákladem spolku Domácnost, Praha 1889.

 

Kladu sobě za čest, jak mi bylo letos uloženo, zahájit letos řadu přednášek vašeho slavného spolku. Činím to s přáním, aby nadále se dařilo vašim krásným snahám, jimižto jste se ujaly veledůležité stránky vychování ženského, kterým jest vedení domácnosti a starání se o kuchyň.
Dobrá, svědomitá, pečlivá hospodyně má zajisté ve svých rukou jeden z nejdůležitějších úkolů ve státu. Jest to úkol tichý a nic o něm nevniká do veřejnosti. Čím tišeji ho lze provésti tím jest domácnosť šťastnější. Bývají to smutné příležitosti, když o té domácnosti veřejně se rozpráví, třeba by se přitom sebe více vychvalovala ctnosť, sebezapření, přičinlivosť té dobré duše, která každý dech a tlukot srdce svým milým zasvětila, aniž mohla předejíti té neb jiné katastrofě, které se pak veřejnosť chopila uchopila do všech úhlů světa rozhlásila.
Hospodyni nejedná se o nic jiného na světě, než o spokojenosť a zdar všech svých milých, a dostane-li se jí na sklonku žití uznání těchto, jest více obdařena než slávověnci a veřejnými poctami. Při tom neví sama, jak hluboko zasahuje její činnosť do všeho jiného, jak její smysl pro správnosť a pořádek, její snaha udržeti svornost v domácím kruhu základ tvoří nejlepších povah, z kterých pak vrstvy společenské se skládají.
Dobrý domácí pořádek tvoří kolem těch, kteří ho užívají, tak zdravou atmosféru, podporuje jejich činnosť tak zdárně, že sami ani nevědí, co na něm mají. Kdo musí žíti bez tohoto pořádku, bez teplého středu domácnosti, kterým je domácí krb a u něho bytosť, která na vše pamatuje, vše obstará, každou nepříjemnosť odstraňuje, nepřestává si stýskati, jak je opuštěn.
O tom rozprávělo a psalo se již mnoho a dávno není vše vyčerpáno o té věci, kolem nížto ženské žití a ženské snahy se otáčejí.
Býti dobrou hospodyní, rozuměti kuchyni a celé domácnosti, tomu měla by se učiti každá dívka i ta, která sobě obírá se jinak dráhu docela rozdílnou oddávajíc se studiím, umění, obchodu, průmyslu. Vždyť nikdo nezná osud svůj a stihne-li ji osud býti středem rodiny, jest nevyhnutelno věnovati se těmto povinnostem. Čím jest vzdělanější, tím hloub pojme pak zajisté jejich význam. Bude jí to státi snad nějaký vzdech, když odloží své knihy, kresby, uzavře-li své piano a změní-li to vše za vařečku, ale ten vzdech uspoří sobě, jestliže dříve již bylo také pamatováno, že by mohla někdy se státi hospodyní. Pak uspoří si aspoň trapných začátků a pustí se inteligentně do díla, o kterém se myslí, že je bezduché.
Avšak bezduché je každé dílo, nevloží-li člověk ducha svého do něho. Bezduchá není žádná mechanická práce, vložíme-li do ní ....nechci říci ducha, ale lásku, a jak s láskou se pracuje třeba to nejnamáhavější, v tom záleží jako zázrak.
Uznánoť tedy, že jest záhodno, aby každá dívka, trochu.li tomu poměry dovolují, v domácnosti důkladně se vycvičila, tak aby jí byly někdy, až to vzala opravdově do ruky, obtíže hračkou a aby následkem přemožených obtíží mohla z plna srdce tu práci milovati.
Nyní jest třeba podívati se na druhou stránku této otázky.
Mnohá dívka v našich moderních poměrech výborně vycvičena v domácnosti a toužící věnovati se jen jí, nedochází tohoto cíle. Náhodou nenáleží do počtu těch, které se provdávají nebo provdá později. Tato musí hledět v jiném zaměstnání hledati výživu a povolání. Jsou mnohé příklady, že jí to pranic netěší a že nevyniká v jiném zaměstnání.
Tutu otázku doufám, že čas rozluští co nevidět. Budiž mi jen dovoleno o tom prohoditi nějakou myšlénku.
Zde se jedná o nové odvětví ženského postavení. V některých rodinách a větších domech bývají zaměstnány vzdělané slečny jako hospodyně čili klíčnice, dozorkyně nad dětmi. K tomu bylo by dobře obraceti zřetel slečen hledajících zaměstnání. Takových míst jest posud málo věnují a málo se osvědčují v takovém místě. Věřím, že není lehké, něco takového zastati. Ale uměti věc svou tak důkladně, tak důkladně, jak se žádá na učitelce, aby věc svou znala než místo nastoupí, to muselo by přece jen pomoci.
Skvělý příklad, činí se může státi soukromý pensionát (ústav k výchově mládeže, který poskytuje zároveň celé zaopatření), podán jest právě prakticky.
Nuže po příkladě jeho mohly by býti zařizovány také skromné, laciné jídelny pro množství dívek, jež nemají vlastní domácnosti. Krátce v tomto dolu může se ještě dolovati a hledati zrna zlata.
Sláva české kuchyně a českých hospodyněk byla rozhlášena i tenkráte, kdy sláva českého národa pohřbena byla.
České hospodyně ji držely. To není jen lichá pochvala a velmi mnoho v tomto skutku záleží.
[...]
Hospodyně matka dala příklad všem, jak použiti každé chvíle, jak věnovati veškerou sílu blahu a zachránění rodiny.
Na jiných stavech tížilo národní neštěstí a mnohé sledující války a nepokoje neméně. Jestliže se měli živnostníci a menší obchodníci jakéhosi blahobytu dodělati, bylo tu třeba opět velkého napjetí sil v domácnosti.
Ještě to pamatuji živě, jak to chodívalo v těchto domácnostech, kam jsem jako dítě mnoho přicházela.
Ještě vidím všude to rembrandtovské šero skrovného osvětlení, nad nímžto za našich dnů skvěle zvítězily lampy a plyn. Tehdáž byl na denním pořádku lojový kahánek v kuchyni a v pokoji jediná lojová svíčka, s nížto se šetřilo jako by zlato hořelo.
Hodina soumraku byla zasvěcena intimním návštěvám a přítelkyně se scházely s takovým pletením, kde mohly jen po paměti pracovati. Pustilo-li se očko, přece zdvihlo se nějak u samého okna ještě nebo u žáru z kamen.
S tímto se neskrblilo. Jen co je pravda. A teplo bývalo v pokoji, kde všickni se zdržovali. Za to měli mráz v ložnicích. To bylo zdravé. Za soumraku měla hospodyně sama také chvíli oddechu a nechala spočívati své neúprosné žezlo pod záminkou, že je škoda již rozsvítit. V kuchyni brilantně uklizené používalo se té chvíle k nošení vody a štípání dříví. Na schodech pod ohromným krucifixem kmitala věčná lampička, ale všude bylo nerozsvěceno. Hovor otáčel se kolem domácích prací a jak se v těch kterých domech ještě více hospodaří. Vypravovalo se jak energická hospodyně vidouc večer, že nikdo nepracuje, kterak všichni jen rozprávěli, zhasila jedinou svíčku. “ Na tu práci vidíte dosť.” Řekla jim.
Mně tanou posud na mysli dvě krásná děvčata, jichžto každý litoval pro nesmyslné šetření rodičů, kteří si přece už byli koupili domek z úspor živnosti. Ale posud nedali dcerám na trochu té parády v neděli a tyto pletly karkulky [pozn. karkulky = dětské čepečky] a dětské kabátky, z čehož se šatily. To rodiče schvalovali sice, ale matka jim večer tvrdošíjně upírala k tomu svíčky. Tak používaly tedy měsíčních nocí ku práci a pletly, dokud jim měsíček svítil. Temných nocí použily pouze ke spánku. Jedna z nich zemřela tuším mladá, druhá stala se bohatou dámou a posud je tato rodina, silně rozvětvená, jedna z nejskvělejších v Praze. Pranic nestyděly se dcery z dobrých domů vyšívati a plésti do krámů, vybývalo-li jim k tomu času. Až příliš rychle uplynula ta černá tak nazvaná hodinka a všickni ji co možno prodlužovali.
Banda dětí hlučela kuchyní a chodbami. Kroužek pracujících přítelkyň tulil se s počátku kolem oken, pak kolem kamen, až posléze je přepadla černá noc, tak že se bylo třeba domakati se dveří [pozn. domakati se dveří = dotápati ke dveřím], aby někdo došel pro tu skvostnou lojovou svíčku, která pak zářila ve svícnu lesku lesk přímo slunečného s družným tratiknotem rovněž pečlivě leštěným.
Přítelkyně se rozprášily každá za svou povinností.
Hospodyně účastnila se živnosti a věnovala se jí celý večer, anebo chystala vše k rannému stávání, dle toho, jaká to byla živnosť. Přehlížela účty, počítala peníze.
V kuchyni byly stále rozdělány nějaké práce pro zásobárny.
Zásoby dělaly se ohromné, vše strčilo se do zásob, ale kromě toho nesmělo se již mnoho vydávati. Celý podzim až do Vánoc byl takovými pracemi vyplněn.
Čím lepší hospodyně, tím více potřeb vyrábělo se doma. Doma lily se svíčky, vařilo se mýdlo, dělal se škrob. Všecky možné plodiny byly naloženy nebo sušeny. Všeho druhu mastnota vyvařena, a stále myslilo se na to, co ještě doma vyrobit.
Některá hospodyně pokoušela se o vaření piva, ocet dělal se doma a rozumí se, že všelijaké druhy likérů. Co rok obnovila se také malá domácí lékárna domácích prostředků pro obyčejné neduhy, a mnohé z těchto bývaly dokonce rozhlášeny v širších kruzích.
Housky a rohlíky do kávy po ránu byly dlouho za luxus považovány a domácí lidé jedli chleba. V pátek napeklo se pak tolik buchet a pečiva, že to stačilo často na celý týden k doložení.
V takovém stylu asi vedla se domácnosť živnostníkův a závodů. Hospodyně vstávala za šera v létě, v zimě za tmy a jíní, a byla buď v ohradě u dříví v kožíšku zaobalena, nebo u drůbeže anebo při rozdávání pečiva po ránu, anebo ve studeném masném krámě.
Doma řídila to velké těleso domácnosti, jejímžto prospěchem bylo, zastala-li si doma co možno mnoho odvětví práce.
V takových poměrech nebyly žádné ženské ruce zbytečny. Neprovdané dcery mohly bezstarostně v rodině zestárnouti. Staré tetičky byly všude vítány. Při tom balvanu domácí práce nebylo obyčejem zaměstnávati mnoho služek. Také se nesvěřila žádná práce služce, leda nejhrubší. I při prádle byla hospodyně sama, služka jí šla pouze k ruce.
Nemohla-li hospodyně stačit, dala se zastati raději nějakou příbuznou anebo známou, která vypomohla za nějaký oběd a něco ze spíže.
Všecko prádlo šilo se doma. Ale na šití šatů neodvážil se nikdo, ba tenkráte se mělo za to, že to dovede jen mužský.
Bylo-li dopřáno takové svědomité a neúnavné hospodyni provésti úkol svůj bez pohrom, s požehnáním nebes přízně mohla někdy spokojeně oči zamhouřiti k věčnému spánku.
Ta již zůstavila po sobě památku. Dějiny jejího jména nepoznamenají a přece budovala a střádala a pomáhala mocnou rukou udržovati budovu společenských poměrů stále ohrožovanou, bořenou, pustošenou, hubenou šílenými bohopustými válkami.
Tento typ hospodyně české byl to, který také pomáhal předržeti, překlenouti a zaceliti hrozné trhliny zlých časů.
Naposled po veškerém vypočítávání její obezřetné činnosti a spořivosti jest také ještě dlužno činiti zmínku o velkolepých příležitostech, při kterých vyšlehlo jako meteor její kuchařské umění.
Jak nebyla by bývala také výtečnou kuchařkou, měla-li tolik rozumu, rozhledu, uměla-li několik řemesel také ještě.
[...]
Mezitím, co takto domácnosť dobře řízena, jako malou říši tvořila a hodně mnoho práce v sobě soustředila, jí vykonávala a blahobyt střádala, duch času pracoval naopak a staral se o větší ještě rozdělení práce nežli před tím. Již zakládány továrna za továrnou s parními stroji. Milý kolovrat odstěhoval se dávno na půdy a mnoho jiného bylo lze koupiti laciněji než doma se vyrábělo. Tento převrat děje se ještě stále a možná že v příštím století již lidé nebudou čísti a psáti, že budou lidé zas jen mluvit druh druhu a mluvenému slovu, vycházejícímu z Edisonova přístroje naslouchat.
Buď tomu jak buď. Komu jest vrozena a vnuknuta láska ku práci, ten zasnoubí se s ní, zaslíbí se jí, žije pro ni, vidí v ní své náboženství.
Vždy zamýšlívám se nad tím, jaký to podivuhodný pud člověka pobádá ku práci, ku vymýšlení práce nové, k postaven děl obrovských.
[...]
Ubohý Pariah [pozn. Pariah = pária, příslušník potlačované kasty v Indii; přeneseně bezprávný, utlačovaný člověk, vyděděnec] k těžké práci zrozený narodí se se smutným, malým stařičkým obličejem, jakoby napřed již pocítil tu řadu strastí, které naň čekají.
Málo hraje si tu ubožátko. Záhy je zapřaženo do jha práce a v tom setrvá do smrti. On práci může milovati tím zápalem, který jiní lidé poznávají. Ba mnohý nenávidí a proklíná ji denně. Některý je k ní lhostejný, ale ku podivu, jsoutě naopak příklady, nemusí-li ten který dělník ničeho dělat, že se mu stýská, že pak jsou mezi těmito ubohými lidmi ještě jiné příklady, které nelze jinak nazvati nežli divy. Ty vyskytují se hlavně mezi ženami, kde žena se činí, šetří a hospodaří, až si trochu pomůže, až to někam dále přivede něž odkud vyšla, až se jí podaří postarati se o dítky jak možno, aby se každé něčemu výnosnějšímu vyučilo. Má-li tato žena také hodného muže, děti, které ji brzy pochopí, zápasí s osudem, ano, zápasí obrovsky. Jí není žádná práce obtížna, nedá se ničím sklíčit, nalézá ještě nějaké chvíle pro práci jinou a zastává možný i nemožný úkol svůj, že se jí každý podiví. Zdaliž pak zvítězí? Ne vždycky. Ona podléhá někdy na polou cestě. Ale pokud v ní je jediný dech, doufá, že to půjde. Ona umírá, ale muže a dětí napomíná, aby se drželi jako ona. Zemře hrdinsky. Ale smrť jí nesklíčí.
Taková povaha a nadobyčejná síla jest výjimkou a přece jsou takové pracovnice. Jen se po nich ohlížeti. Taková žena mohla by každému dáti příklad dobré mysli. Ona ji neztrácí, dovede se zasmáti, zajímati se o to, co kolem ní se děje. Ona je spokojena. Nikdo neslyší ji naříkat.
Málokdo ji oceňuje ubohou. Ještě se jí smějí, že má pořád naděje plné kapsy, že si zpívá ve chvílích, kde jiná by do vody skočila.
Nelíčím věru z hlavy. To vše je takové, ale málokdo oceňuje takovou osobu, ona neobtěžuje tak snadno žebrotou, nedolézá, nenaříká, ale kdyby se té podalo pomocné ruky, byl by to skutek výborný.
[...]
Do nebe volající bývá osud vdov skoro všech stavů, ovšem nejvíce těch, jež tu zůstanou s houfem dětí beze všech prostředků a jen ty dvě ruce mají, aby zjednala výživu a spolu domácí pořádek. Jaké je to shánění nežli něco se najde, jaké jsou to chůze, jaké lámání hlavy. Ale vydaří-li se to trochu jen, mohu říci opravdu, že neznám spokojenějších osob než takové ženy, které sami sebe, své pohodlí, zálibu, vše na světě v plném smyslu slova obětují. Jakou mají radosť, zdaří-li se jim úloha, jež na počátku se zdála nepřekonatelná, jak těší se všemu se učiti, troufají si vše dovésti, vpravují se do všeho. Jen když to trochu jde! říkají. Jenom tolik a tolik let, abych to ještě vydržela a oko svítí se hrdinské ženě. Její chůze je jak okřídlena, vše, co vezme do ruky dělá rychle a dobře.
Omrzelosť nemá k ní přístupu, a to je to štěstí. Smutek má v srdci a také úzkostí a starostí dosť. Ale ona zvykla žíti v tom ohledu ode dne do dne a mysliti stále na to nejbližší, co se odbyti musí. Nemá, nesmí dopřáti sobě času, aby klesala ve smutek a se starostmi se trápila. Zvykla zápasu s těmito v pravý čas, když už jsou nedobytny. Pak ozbrojí se do toho ztuha a nějak musí se to poddat.
Jak vděčna je, může-li pracovat, jak je jí ta práce milá. Líbá ji jako přítelkyni. Jen více, ještě více práce chtěla by dostati. Rozkoší je jí probdíti při ní noc a urvati za to rodině kus živobytí.
V jiných zemích jsou zřízeny pensijní fondy pro vdovy a sirotky také v jiných stavech krom u úřednictva a učitelstva.
Povinnosť a láska k rodině vzněcuje v tomto případě tak pozoruhodně lásku k práci, že nelze tomu dosti se nadiviti, komu stojí za takovou obětivosť pozorovati.
Podaří-li se takové matce vychovati a zaopatřiti své děti, ubude-li jí starostí na stará léta, tu bývá mi od jakživa zotavením pohovořiti s takovou zkušenou stařenkou a vyslechnouti příběhy jejího života, pozorovati její filosofický klid, její spokojenosť v nějakém dosti těsném zákoutí, a co hlavně, jak posud koná práci, s jakou radostí béře dílo do ruky, jak se na ně dívá, jak lehounce ho drží a jak horlivě se do něho pouští, jaké štěstí se jí leskne v oku, má-li to hotové a jak se těší na nový začátek.
[...]
Štasten, kdo umí pracovat, komu práce se dostává, jemuž jest požehnána, kdo výtěžku jejího šťastně užije ku blahu jiných k uspokojení svému.
Že se to vše vždycky takto neshoduje, k tomu není třeba ani tak velké zkušenosti.
Vedle práce samé bývá tu práce druhá, to jest zápas o práci, hledání práce, udržení se v ní, a ještě více jest tu třeba vytrvalosti a při nezdaru a mravní síly v udržení se v tom zápasu, kterým je život.
Stoupáme výše ve sféry, kteří nemají třeba pracovati pro výživu, kterým jde pouze o vyplnění času, o zaměstnání.
Jak jsme viděly v nejnižších pracovních třídách lhostejnosť anebo zarytý hněv, tak zastáváme se ve třídách práce úplně zproštěných s povahami obyčejného druhu, které dovedou celý život výborně ubiti pouhým přecházením, oblékáním, svlékáním, zábavami a sladkou nečinností.
Avšak i zde zastkvívá se tu i tam jako hvězda blahodárná a horlivá činnosť.
Osobnosť takto postavená vzbouzí snadno pozornosť, obdiv, sympathii, vděčnost, věnuje-li se s láskou a se zdarem nějaké činnosti. O ní netřeba šířiti slov. Dočítáme se v žurnálech o tom chválu neskonalou.
[...]
Ale chceme-li dáti hold čisté pravdě, musíme se přiznávati, že v žádném jiném spolčení k ošetřování nemocných na příklad tolik discipliny a nezištné obětivosti se nedocílí, jako u sester řádů nemocničných.
Humanistické snahy našich spolků lidumilých mají se tady čemu učit a v čem záleží hlavní páka činnosti ošetřovatelek, to jest přece jen láska, nadšení pro věc.
Býti dobrou ošetřovatelkou nemocných je věru tolik, jako býti světicí, třeba ošetřovatelka tato neměla růženec v prstech a modlitbičky na ústech.
Takovou ošetřovatelkou byla Miss Florence Nightignale [pozn. Florence Nightignale, 1820-1919, anglická ošetřovatelka, vyznamenala se hlavně ošetřováním raněných v krymské válce. Považována za zakladatelku profesionálních škol pro ošetřovatelky] a mnohé anglické a americké dámy, jež se z povolání pravé lásky k bližnímu tomuto těžkému úkolu věnují.
Dočítáme se často také, kterak francouzské ošetřovatelky vyznamenány bývají pro velké služby v nemocnicích, ale mého vědomí bývají tyto sestrami klášterních řádů.
[...]
Nuže! Každý dělá právě co může. Myslím slovem každý každého, kdo má spečetěno spojenectví s prací láskou a nadšením, jež ničím neochabuje.
Naposled přicházíme ještě do pravého středu praktického života, do starých a různých zápasů o práci.
To jsou těžké chvíle pro jednotlivce a rodiny, jedná-li se na rozhraní mladistvého věku o to, čím bude, k jaké práci se rozhodne.
Opět šťasten, kdo neváhá a se neviklá , ať mladý muž nebo děvče a ví-li hned, co chce a je-li, co chce, také pravé, uznává-li to jeho okolí, může-li to vše býti.
Avšak, kde pak mívá osud vše tak hezky na tácku upraveno? To vždy tak nejde a teď přijde váhání, zklamání, klesání mysli, neshoda s domácími, odpor a co ještě bývá.
Tu stojí to mladé stvoření v krásné době svého výkvětu a nerozhodnosť hlodá mu u srdce.
Mnohdy je pud povolání velemocný a poměry nedovolují ho sledovati. Nedá-li se tu provésti vůle tak určitá, zanechává to jizvy po celý život. Ale mnohdy mísí se k této volbě také trochu, ba mnoho ješitnosti, svéhlavosti a tu měl by rozhodnouti posvátný cit, který člověku praví: Nuže, ať se oddám práci jakékoli, jen když volím dobře, když v ní vytrvám a s ní přinesu požehnání.
V každé mravouce měl by býti obsažen tento článek oddanosti člověka ku práci vůbec, k zaměstnání jednou zvolenému. Tento cit dá se tak pěstovat a zušlechtit, že člověku nesmírně mnoho nahradí. Je to cosi tajůplného, nevýslovného, jakýsi velký hlas z hlubin a výšin kolem nás. Zušlechtí--li se tento velký cit dále v lidském pokolení, dospěje mravouka jeho k cílům vyšším.
Jen žádná polovičatost, žádné dětinství, žádné bláhové touhy, žádných hříček ve věci tak vážné, čím jest láska ku práci.
Co je tu všelijakých malých nářků, že to a jiné nejde, že je ten neb jiná přikována ku práci, jež ji nesvědčí.
To však není pranic. Dříve zastati to, co zastati se má a musí, a pak zkoušet kroky dále.
Naříkat na příklad na práci, která snižuje! To zda se mi tak hříšné, jako zahodí-li někdo kus chleba.
Naříkat, že má člověk práci! Ale vždyť je práce štěstím. Jen mu rozuměti.
[...]