Maskulinita a men´s history

(English)
 

  V souvislosti s rozvojem třetí fáze feministického hnutí se od 70. let 20. století postupně konsolidovalo i tzv. men´s movement, tedy hnutí mužů. Jedná se o nepříliš koherentní skupinu mužů s odlišnými pohledy na problémy vztahující se k ženské emancipaci či genderové problematice.
 

  Některé zájmové skupiny, řazené do men´s movement se rozvinuly v souvislosti s rozvojem feministického hnutí – pro přímou podporu jeho požadavků. Jednalo se především o liberálně smýšlející intelektuály, akceptující feministické analýzy sociálních praktik a genderově založených diferencí, kteří se snažili s ženami spolupracovat na prosazování požadavků liberálního směru feministického hnutí, tedy minimalizovat genderově založenou diskriminaci ve společnosti.

  Z pokroku ve výzkumu genderových studií těžila skupina mužů analyzujících role mužů v tradiční patriarchální společnosti. Z pohledu představitelů tohoto proudu mužského hnutí jsou tradiční maskulinní charakteristiky, spojené s reprezentací muže ve společnosti, často pro muže nevýhodné až nebezpečné. Členové tohoto hnutí upozorňují na společenské stereotypy, které mužům neumožňují projevovat emoce, psychickou i fyzickou slabost a vedou k pěstování praktik, které nezřídka negativně přímo ovlivňují mužské zdraví, jako je přehnaná soutěživost, alkoholismus, demonstrace mužnosti prostřednictvím riskantního jednání, etc. Představitelé této části mužského hnutí pohlížejí na zpochybnění tradičních mužských rolí jako pozitivní, neboť může „silnější pohlaví“ vymanit ze jha povinností a stereotypů, které mu vlastně neprospívají.

  Skupina mužského hnutí, někdy nazývaná jako hnutí otců, se vytvořila naopak jako seskupení osob frustrovaných  tím, co nazývali proti-mužské předsudky ve společnosti. Jejich působnost je viditelná i v České republice, typicky se projevuje v agitaci pro zrovnoprávnění nároků na vychovávání dětí, případně jejich opatrovnictví po rozvodu, v legislativních systémech. Jeho představitelé se ale snaží i vyvrátit obecně panující stereotypy ztotožňující ženskou roli s mateřstvím a výchovou dětí a přisuzující otcovství druhořadou roli.

  Další skupiny mužů, zaměřené rigidně proti jakýmkoli změnám ve společnosti ve prospěch ženské emancipace, se rekrutují zejména z prostředí křesťanské ortodoxie. Svou rétorikou reagují na postupnou proměnu paradigmatu v náhledu na tradiční mužské a ženské role ve společnosti. Poukazují na problémy vyplývající se ze sociálních změn, zejména na atomizaci rodin a narušení tradičního společenského uspořádání, založeného na partnerském soužití, a následné výchově dětí v prostředí uzavřené rodiny. Zastávají stanovisko, že dezintegrita společnosti je důsledkem narušení základních civilizačních hodnot a jedinou cestou k její nápravě je návrat k tradičně (patriarchálně) pojatému systému distribuce genderových rolí.

  Zatímco se některé skupiny, zahrnované do men´s movement, vyslovují velmi negativně k různým feministickým hnutím a způsobu, jímž ovlivnili ve druhé polovině 20. století vývoj společnosti, badatelé hlásící se k oboru men´s studies – v případě historie tedy men´s history – zaplňují svou činností mezeru v genderových bádáních vzniklou v důsledku přílišného soustředění vědecké obce na problematiku spojenou s dějinami žen. Jejich aktivita byla dokonce zčásti motivována rozvojem negativistických tendencí části mužského hnutí a zformovala se tedy jako odpověď akademických kruhů na, do jisté míry bulvarizující, snahy příslušníků mužského hnutí o diskreditaci genderových bádání s ohledem na jejich domněle protimužský charakter.

  Zavedení kategorie gender do historického zkoumání ovlivnilo nejen vývoj women´s history, ale stálo také u zrodu men´s studies, které se začaly od 70. let rozvíjet hlavně ve Spojených státech a ve Velké Británii. Poté, co byla jako konstitutivní analytická kategorie v přístupu k minulosti společnosti z hlediska pohlaví akceptována kategorie genderu, se však situace proměňuje. V genderových studiích začala být najednou pociťována absence pozornosti věnovaná vývoji a diferenciaci různých podob maskulinity, došlo tedy k totožnému jevu, který byl dříve pozorován u klasické historiografie.

  Byla vydávána řada studií věnovaných genderové problematice, drtivá většina z nich však svou pozornost upírala pouze k ženám a konstituci feminity jako sociální kategorie. Muži byli dále v historických studií zpodobňování jako reprezentanti svého národa, třídy, společenské vrstvy či universální zástupci lidstva, nikoli však jako představitelé svého sociálního pohlaví – genderu. Od nesmělých počátků v 70. letech se zejména koncem 80. let začala vytvářet vědecká infrastruktura, nezbytná pro další rozvoj men´s studies. V roce 1992 začala Americká společnost pro studium mužů[1] vydávat časopis The Journal of Men´s Studies, reprezentativní periodikum, zaměřené na výzkum genderové problematiky spojené s muži. Z hlediska dějin mužů byla zaměřena pozornost zejména na revizi patriarchálního řádu v dějinách a příčiny i způsoby jeho konstituování. Velkého vlivu nabyly zejména studie Roberta Connella, v nichž je maskulinita pojata jako specifická konfigurace genderových praktik, které legitimují nadřazenost mužů v patriarchálním uspořádání mocenských vztahů.[2]

  Men´s studies
však nesetrvaly u pokusů najít příčiny konstituce patriarchálního systému a popisu tradiční mužské role. Na rozvoj mužských studií měl velký vliv fakt, že se konstituovaly v době, kdy již byly publikovány první práce s pozměněným pohledem na kategorii genderu a proces jeho utváření a imprintace. Judith Butler s definicí performativního genderu a z něj vyplývající diskursivní analýzy byla jistě značným inspirativním zdrojem, stejně jako pluralitní prostředí post-strukturalistické společnosti. Již od počátků men´s studies, tedy paralelně se vznikem studií podnícených snahou o nalezení ideálních typů maskulinity, reprezentujících mužské role v minulosti i současnosti, vznikaly také studie orientované na diferenciaci odlišných typů maskulinity a jejich vývoj i vzájemnou interakci jejich nositelů.

  Badatelé, díky sledování vzájemných interakcí představitelů různých typů maskulinních rolí, došli k názoru, že drtivá většina typických forem maskulinity není utvářena na základě binární opozice mužství-ženství, ale naopak, že jsou konstituovány primárně díky vzájemné diferenciaci mezi jednotlivými skupinami mužů, ať už se jedná o rozdíly vyplývající z odlišností rasových, třídních, či sociálně a ekonomicky založené disproporce.[3]
  Z uvedeného vyplývá, že men´s studies jsou charakteristické pluralitnějším přístupem i k historii mužů. Nehovoříme tedy o vývoji jednoho konkrétního typu maskulinity, ale naopak o proměnách, vzniku a utváření mnohdy značně odlišných koncepcí maskulinity, závislých na společenské situovanosti konkrétního jedince v rámci národa, země či sociální vrstvy. Přesto lze i z hlediska men´s history najít v dějinách několik zlomů, jimiž byly stereotypy v reprezentaci mužství ovlivněny natolik, že lze hovořit o celkové změně paradigmatu v koncepci maskulinity. 

  K poslednímu zásadnímu zlomu v tomto smyslu došlo v souvislosti s počátky konstituce buržoazní společnosti od konce 18. století. V období osvícenství se objevil nový koncept ideální maskulinity. Jednalo se o princip založený na biologické pohlavní diferenci vycházející z anatomických odlišností mužů a žen. Kategorie muž a žena se definitivně oddělují a stávají se prvotním identifikační kategorií, jejímž prostřednictvím jedinci zasahují do sociálního života. Souběžně s etablováním základní odlišnosti na bázi anatomických poznatků se ovšem začal vyvíjet také koncept tzv. hegemoniální maskulinity.[4]

  Podle některých badatelů se koncept hegemoniální maskulinity mohl plně prosadit až v poslední třetině 19. století – tedy době, kdy společnost definitivně dostala charakter měšťanských středostavovských ideálů,[5] v předcházející době totiž ovlivňovaly proměnu maskulinních rolí protikladné ideové koncepty ovlivněné odlišným diskursem v rámci nábožensky, nacionálně, ale i stavovsky diferencované společnosti. Počátky utváření daného konceptu ideálního muže, který se stal universálním napříč společenským spektrem, jsou však spjaty již s ději, odehrávajícími se v 18. století.

  Největší podíl na prosazování ideálních konceptů mužství je přičítán několika faktorům, které začaly ovlivňovat vývoj společnosti zejména od poslední třetiny 18. století. Významné bylo vůbec samotné vytvoření pole veřejné komunikace, jejímž prostřednictvím mohly být distribuovány informace a tedy i stereotypy o jednotlivých sociálních rolích mnohem účinněji mezi širší společenské vrstvy a v mnohem jednotnější podobě než tomu bylo kdykoli dříve. Samozřejmě, jisté formy mužské sociability (šlechtické akademie, pijácká bratrstva, etc.) se vyvíjely již od středověku, členství v nich však bylo omezeno profesní příslušností či přináležitostí k ekonomicky či stavovsky privilegované vrstvě. S modernizací společnosti od 18. století však byla spojena řada fenoménů do značné míry překračujících společenské hranice. Na významu nabyla tištěná média, ať už v podobě periodické či knižní, zavedena byla povinná školní docházka, kde docházelo v průběhu procesu socializace k jednoznačné imprintaci stereotypů náležejících reprezentaci a vnímání mužských a ženských rolí. Velmi významné však byly také reformy ve vojenství, zejména zavedení pravidelných armád a s tím i povinné vojenské služby, faktoru, který výrazně ovlivňoval proměnu chápání ideálního typu maskulinity.

  Náhled na vývoj ideálního typu maskulinity podal George L. Mosse ve monografii The Image of Man,[6] komparativní analýze vývoje stereotypů opřádajících kategorie mužství v evropském a americkém kontextu od 18. do 20. století. Předmětem jeho výzkumu byly formace maskulinity projevované v odlišných kontextech, jako například způsoby zobrazování mužského těla v sochařství, ritualizované souboje o čest mezi muži – tzv. duely, distribuce obecně akceptovaných kódů mužské cti napříč společností, utváření tělocvičných spolků a praktikování gymnastických aktivit, ale i rozvoje stereotypů maskulinity ve fašistických režimech a zachycení mužských rolí v meziválečné a poválečné kinematografii.

  Mosse došel k závěru, že moderní ideál se zrodil v Napoleonských válkách a podobně jako mnohé další kulturní fenomény se i nový ideál maskulinity rychle šířil Evropou prostřednictvím kulturního, či naopak přímého politického vlivu napoleonské Francie, a nakonec nabyl takového významu, že jej jako normativ přijala prakticky veškerá následující politická a kulturní hnutí a stal se základem vnímání mužské role ve společnosti.

  Tento maskulinní ideál je zakotvený v řeckém ideálu krásy – tedy vyvážené přítomnosti síly, rozumu a obecně akceptovaných hodnot – jako čest, odvaha a psychická i fyzická odolnost. K manifestacím daného ideálu pak docházelo nezřídka v protikladu k tzv. anti-typům, tedy k archetypálně zcela opačným charakteristikám, jež byly přisuzovány zejména mužům z vrstev na okraji společnosti – židům, cikánům, homosexuálům či mentálně nesvéprávným osobám. Právě vymezování vůči těmto anti-typům přispívalo k mnohem snadnější a jistější interiorizaci dominantního ideálu maskulinity.

  Velmi významnou část studií, věnovaných dějinám maskulinity, zabírá také debata o tzv. krizích maskulinity. Krajní názory hovoří o tzv. permanentní krizi mužských identit, jež měla být domnělou příčinou, vedoucí muže ke snaze ovládat veřejný diskurs a jeho prostřednictvím etablovat roli mužů ve společnosti jako dominantní. Střízlivější názory hovoří minimálně o jedné, někdy však hned o několik krizích maskulinity, souvisejících s rozvojem euro-atlantické společnosti. Za nejprůkaznější je obvykle považována krize maskulinity provázejících evropskou společnost v období fin-de-siècle. Proklamovaná kultura dekadence odmítající hodnoty středostavovské společnosti, ekonomické krize zpochybňující roli muže jako živitele a pána domu, veřejně viditelná homosexualita, ale i rozvoj a první úspěchy ženského emancipačního hnutí, vznik pacifistických organizací či proměny módních stylů, kdy se ženská móda poprvé začíná prostřednictvím „reformovaného oděvu“ přibližovat mužskému typu oblékání, zpochybnila panující a pevně ukotvené dichotomie příslušejících charakteristikám toho, co je ženské a co mužské. 

  I přes tuto krizi (a krize následující) však ideál maskulinity utvořený na přelomu 18. a 19. století přetrval v podstatě do dnešních dob. Georg L. Mosse nachází důvod nevykořenitelnosti daného stereotypu v samotných základech moderní občanské společnosti, kterou provází již od samých počátků jejího vzniku.
  Ideál maskulinity dle něj totiž symbolizuje hlavní hodnoty liberální občanské společnosti – individualizaci, samostatnost, schopnost rozvoje společnosti prostřednictvím vlastních mentálních a fyzických sil k lepší budoucnosti. A jelikož tyto ideály dosud přežily i jejich zásadní zpochybnění v době post-strukturalismu, jsou dosud neodmyslitelně spojeny s chodem současné společnosti.
 
           
 Texty:
(Ukázky z pramenů a literatury jsou v souladu s autorským zákonem určeny pouze pro studijní účely, z daného důvody jsou  chráněny zabezpečeným přístupem  V případě zájmu kontaktujte: vladanhanulik@seznam.cz)
 
 
 
 

 


[1] The American Men´s Studies Association – vznikla jako nezávislá organizace roku 1991 z National Organization for Men against Sexism (založena roku 1984).
[2] Robert CONNELL: Masculinities. Berkley, 1995.
[3] Lynn SEGAL, Changing Men: Masculinities in Context. Theory and Society 22, 1993, p. 625-641.
[4] Robert W. CONNELL, Der Gemachte Mann. Konstruktion und Krise von Männlichkeiten, Opladen 1999.
[5] Wolfgang SCHMALE, Geschichte der Mannlichkeit in Europa (1450-2000). Wien 2003, s. 152.
[6] Georg L. MOSSE, The Image of Man : The Creation of Modern Masculinity. Oxford 1996.