Mariánská zahrada - historie

Historie


Region byl díky svým příznivým přírodním podmínkám obýván již v pravěku. Archeologické nálezy dokládají osídlení od 6. tisíciletí př. n. l., četné nálezy jsou i z 1.–3. století n. l., a to zejména v jižní části regionu. Slovanské osídlení zde lze doložit od 8. století. Ojedinělou památkou jsou tzv. Češovské valy nacházející se 6 km východně od Kopidlna a 1 km jihozápadně od obce Češov. Jedná se o pozůstatek hradiště, jehož počátky sahají podle archeologických nálezů do mladší a pozdní doby bronzové, využíváno bylo i v době halštatské a laténské a v ra¬ém středověku. Zbytky vnějšího opevnění pochází z třicetileté války. Díky své rozloze (34 hektarů) a pro své až 14 metrů vysoké valy je považováno za jedno z nejmohutnějších v Čechách.
K nejstarším pramenně doloženým obcím patří Veliš a Dětenice, o nichž lze najít zmínky již z 11. a 12. století. Ve 14. a 15. století pak prameny zmiňují většinu dalších obcí, ovšem s výjimkou Šlikovy Vsi, Nečasi a Batína, které byly založeny až ve schlikovském období. Většina vsí byla až do přelomu 15. a 16. století v majetku drobné šlechty. Rozsáhlejší bylo pouze panství patřící majitelům hradu Veliš, jimiž byli postupně páni z Vartenberka, Trčkové z Lípy, Jindřich Matyáš z Thurnu a následně Albrecht z Valdštejna, který si na Jičínsku budoval rozsáhlé panství a měl se zdejším regionem velké plány. Některé z nich – své sídlo v Jičíně a barokně komponovanou krajinu – i z části realizoval.

  Období 18. a 19. století, na které se zaměřuje výzkum v rámci aktivity Management regionálního dědictví, je spojeno s činností rodu Schliků, kteří se na Jičínsku usadili v 16. století. Po Valdštejnově smrti získal panství Staré Hrady a Veliš generál a předseda dvorské válečné rady, Jindřich Schlik († 1650), který se později stal i majitelem panství Kopidlno. Jeho syn František Arnošt Schlik († 1675), rozšířil koupí několika sousedících dvorů rodové dominium. V roce 1661 založil fideikomisní panství Kopidlno – Staré Hrady.

  Za nejvýznamnější epochu schlikovského panství na Jičínsku lze považovat období, kdy v čele dominia stál další člen rodu, František Josef Schlik (1656–1740), který dále rozšiřoval rodinné državy – získal mj. svobodný statek Jičíněves a vokšické panství. Obě vesnice, Jičíněves i Vokšice, se díky výstavbě barokních zámků staly novými centry panství. Tyto stavby vznikly jako součást promyšlené koncepce kulturní krajiny, jež byla postupně osazována bezpočtem drobných i rozměrnějších sakrálních staveb a okrašlována zakládáním alejí. Nově byla tehdy postavena, nebo zrekonstruována řada kostelů, kaplí a světských staveb. Ani po smrti Františka Josefa Schlika horlivá stavební činnost neustala, neboť v ní pokra¬čovala jeho žena Anna Josefa Schliková, rozená Krakovská z Kolovrat (1691–1771), která se stala dědičkou alodiálního části dominia, panství Veliš – Vokšice, zatímco fidei¬komisní Kopidlno – Staré Hrady získal její synovec František Jindřich Schlik (1696–1766).

  Za éry Anny Josefy Schlikové vznikly dvě významné stavby – barokní kostel sv. Václava ve Veliši a rokokový kostel s gotizujícími prvky Nanebevzetí Panny Marie ve Slatinách. Započata byla i přestavba chrámu Povýšení svatého kříže v Ostružně. Všechny tyto monumentální stavby byly v době svého vzniku, resp. přestavby filiálními kostely nebo administraturami. Teprve v druhé polovině 18. století se staly farními.

  Mariánská zahrada zčásti zasahuje i mimo někdejší panství Schliků. Západní část (obce Dětenice, Osenice, Brodek, v 18. století i Bystřice) přináležela také k někdejšímu Valdštejnovu dominiu na Jičínsku a v 18. a 19. století patřila jako součást panství Dětenice postupně několika rodům (mj. Clam-Gallasové, baron Jakub Wimmer, Jan Filip Wessenberg, řád Maltézských rytířů). Největšími stavebními památkami zde jsou dětenický zámek a kostel Nalezení sv. Kříže v Osenicích. Na severozápadě (Zelenecká Lhota) zasahuje region Mariánské zahrady do někdejšího panství Kost, které také často střídalo majitele. Po Valdštejnově smrti ho získali nakrátko Lobkowitzové, poté byl v držení Černínů z Chudenic, v polovině 18. století ho koupil Kazimír Netolický a po jeho smrti přešel dědictvím do držení pánů z Mitrovic, v druhé polovině 19. století ho – opět v ženské linii – ho získali Kinští. V jihovýchodní části Mariánské zahrady se nacházelo panství Milíčeves (Labouň, Milíčeves, Nemyčeves, Vitíněves), které daroval Albrecht z Valdštejna jičínským jezuitům. Za jejich éry byla pustnoucí tvrz v Milíčevsi přebudována na barokní zámek a stala se letním sídlem řádu a centrem vrchnostenské správy panství, v barokním stylu byl vystavěn i kostel sv. Petra a Pavla v Nemyčevsi, který vznikl na místě starší sakrální stavby. Po zrušení řádu v roce 1773 přešlo panství do správy státu, kolem poloviny 19. století ho koupil Michal Karel Althan, který dal milíčeveskému zámku dnešní empírovou podobu. Později bylo panství dále děleno a střídalo majitele.

  Za zmínku jistě stojí i to, že se tento region nachází na rozhraní dvou diecézí – litoměřické a královéhradecké. Biskupství v Litoměřicích, které bylo založeno v roce 1655, zajišťovalo církevní správu původně jen v regionu severozápadních Čech směrem k hraničním Krušným horám. Teprve v 18. století do něho byl začleněn i boleslavský kraj a tím i oblast kolem Libáně, která do té doby spadala do pražské diecéze. V souvislosti se změnami církevní správy v josefínské době byly vedle již existující libáňské fary zřízeny fary v Osenicích a Bystřici, všechny byly součástí nymburského vikariátu, který tvořil nejvýchodnější část litoměřické diecéze. Většina obcí Mariánské zahrady spadá do královéhradecké diecéze a to už od doby jejího vzniku v roce 1664, kdy byly její hranice vymezeny v rozsahu tehdejšího královéhradeckého a bydžovského kraje. Na počátku 18. století zde fungovaly jen dvě fary – kopidlenská a jičínská. Teprve v druhé polovině 18. století byla řada samostatných administratur a lokálií povýšena na farnost, takže na sklonku 18. století fungovaly fary při kostelech v Kopidlně, Veliši, Ostružně, Vršcích a Slatinách a po polovině 19. století byla síť církevní správy doplněna ještě o faru v Nemyčevsi.