Magdalena Dobromila Rettigová

Mladá hospodyňka v domácnosti, jak sobě počínati má, aby své i manželovy spokojenosti došla. Dárek dcerám českoslovanským od Magdaleny Dobromily Rettigové. Jan H. Pospíšil, Praha 1840.

 

Úvod
Nedá a nemůže se zapříti, že za našich časů hejno neženilců se množí, a mnohá ctnostná, sličná, i také dosti umělá panna, jak se říká, seděti zůstává, tj. ona kvete, odkvétá; mnozí sice květ její obdivují, avšak odejdou, a ona v samotě – zvadne.
Mnoho a všelicos se o tomto tak smutném osudu našich dívek rokuje, mnohý snad i příčinu nahlíží, ale buď se ostýchá aneb nechce nic říci - a tak to při starém zůstává, řekne-li ale někdo sem a tam slovíčko, padne ono na skálu neourodnou [...] a tedy i ten nejupřímnější umlkne, aby si nepřátelství nemnožil.
Já však, milé dívčinky, chci s vámi soukromně pohovořiti a jen mezi čtyřma očima každé chci to tajemství svěřiti, v čem to záleží, jaká toho příčina, proč se mužové čím dál tím méně ženějí, proč milovníků sice v hojnosti, ale těch, jenž by se s milenkou svou navždy požehnáním kněžským spojiti dali, denně ubývá; kdo tím vinen, povím vám, i dovolím, abyste to také svým milým družkám svěřily – „Vy samy, roztomilé dívčinky, vy samy tím vinny jste!“ Proč? Protože mnohá z vás zcela naopak vychována jsouc, se jen pozlátku, které ani na vítr ani na déšť přijíti nesmí, podobá, a proto se vdávají jen ty, které nedostatky ve svém vychování penězi nahraditi mohou, a ty dcerušky své zase chybně vychovávají; a tak se zkáza stále, co rozvodněná řeka, šíří a vše s sebou béře, i co pokažené i co užitečné jest, a proto mnohá dobře vychovaná panna, jenž by šlechetnou chotí a dobrou matkou státi se mohla, zůstane svobodnou, protože se cena její podlé jiných posoudila a neuznala.
[...]
Ubohá dívčinko! zlatý prstýnek lehounce ti na prstíček vklouzne, ale časem jest to kroužek, který tě s tvým neštěstím navždy spojil, neboť právě toho, jenž ti nejvíce lichotí, voliti nemáš, on tvé chyby a vady, zaslepen láskou (jestliže to láskou smím zváti ) nevidí - neb ohlížeje se víc na tvé věno než na tebe, viděti nechce. V obojí případnosti budeš za krátký čas nešťastna, a jen tenkrát, když v prvním procitnutí ze sna mámícího se vytrhneš a rozumně své chyby ponapraviti se vynasnažíš, bude ti možná, po mnohém trpkém okamžení opět blaženou býti; neboť, věř mi to, dívko spanilá! i ten nejhorlivější milenec, pojme-li tě za manželku, chce, nejen abys krásnou chotinkou, ale i dobrou hospodyňkou byla; a běda tobě i jemu, to-li nepožaduje: tuť o všechno, byť i největší statky měli, v brzce připraveni jste, o čem tisícerých příkladů máme, že zpočátku bohatí manželé zchudli a v bídu se uvrhli. Když tedy, milá dívenko, mladý manžel lichotivého milovníka poznenáhla svlékati počne, tu teprv mu s celou vroucností okolo krku padni a děkuj mu srdečně, že tě na chyby tvé pozornu činí, a opravuj neustále, až vše, co ti škodí, odložíš, co ti chybí, dosadíš, a pak budeš dobrá hospodyňka, dobrá matka, a dcerušce tvé, dá Bůh! nebude napotom manžel nedokonalosti její předstírati.
To se týká nízkého i vysokého stavu, to psáno pro bohaté, pro chudé, pro panstvo i pro měšťanstvo; neb jek již řečeno, ten nejlaskavější mladý manžel chce, aby ženka jeho také hospodyní byla.
Mnohá, zvláště bohatá, domejšlí se, že kuchyní kuchařka, šití a ostatní domácí potřeby panská, komorná a jiné služky obstarají. Politování hodná dcero! Zdaliž ti to ani máti, ani žádný jiný posud nepověděl, že se tím otrokyní svých služebnic staneš, které se tě ani báti, ani tebe poslouchati nebudou, spíše na všech stranách tě ošidí, seznavše, že ničemu nerozumíš?
[...]
Dalo by se ještě mnoho o těch a takových příčinách panujícího neženilství mluviti; ale všechno, co dlouho trvá, unaví, a která, těmito slovy napomenuta jsouc, nepočne na sebe dávati pozor a hleděti nebude, věci v této knížce poznamenané do paměti si vštípit a dle nich jednat, té by ani kniha stoarchová neprospěla. a proto raději s přičiní, vás, ušlechtilé děvy vlastenské! učiniti pozorny na vlastnosti, kterých vám budoucí blahosti vaší nevyhnutelně zapotřebí jest.

Náboženství
Náboženství, drahé dívčinky! jest počátek a základ vší vezdejší i budoucí blaženosti. „Nábožná panna“ přemůže každé lákání k nepravosti, přemůže každé pokušení, zůstane ctnostnou, a jest nejkrásnější ozdobou přírody a tovaryšstva lidského. I ta nejkrásnější panna není nikdy spanilejší, jako když se její oko v čisté nábožnosti rozplamení: tenkrát ona se v skutku andělům podobá, jejichž sestrou se v tomto okamžení stane. Nesmíte však milé panenky mysliti, že vás tím pobízím, abyste neustále na kolenou spočívaly a abyste, ustavičně se modlíce, na všechny poutě a jiné pobožnosti se ubíraly - ne, tak nemyslím, ale abyste srdce své ctnosti a tím Bohu zasvětily, přikázání Boží pilně plnily a abyste v ouplném smyslu slova toho křesťankami byly; jistě všecky ostatní povinnosti povolání svého snadno pochopíte, cvičení se v lásce k bližnímu, v pokoře a trpělivosti bude vás víc než vše jiné umění vzdělávati a pomůže vám budoucně všecky nehody trpělivě snášeti.
Věru, k lidské blaženosti není více zapotřebí než poznání víry naší blahoplodné a čisté zachovávání, a věřte panenky, že i neznaboh vážnost pro nábožné děvče míti bude, třeba sám, zkažen jsa způsoby převráceného světa, ničeho sobě nemuseti vážiti, ničemu nemuseti věřiti se domníval, přece mu nábožná manželka milá bude, neb její nábožnost jest mu rukojemstvím její ctnosti, její věrnosti; nábožná manželka již mnohého nevěrného syna opět v lůno pravé víry uvedla, nábožná manželka mnohého zhejralce pořádným mužem učinila; neboť náboženství její jí učí, trpělivě snášeti všelikeré protivenství, učí ji, za zlé dobrým se odměňovati - a či srdce je tak zatvrzelé, by se konečně Tichou trpělivostí a láskou přemoci nedalo?
„Nábožná manželka“ snáší netoliko neštěstí, jenž se mnohokráte na manžela valí, s křesťanským odevzdáním se do vůle Boží, ona i manžela svého vyraziti se snaží, důvěru v Boha v něm vzbuzujíc.
„Nábožná matka“ hledí hned v outlá srdce dítek semeno pravého náboženství vštípiti, které žádným časem, ani nejpokaženější společnosti zcela vykořeněno býti nemůže; ona je učí znát Boha, jakožto dárce vší blaženosti, učí je v přikázáních Božích povinnosti jejich znáti, jak k rodičům tak i k bližnímu svému; o jistě že dítě, které se učilo hned v outlém věku od matinky své modliti se, nezapomene nikdy, s modlitbou den počíti, s modlitbou den skončiti; z něho se stane nábožný křesťan a dobrý občan.
[...]
„Nábožná hospodyně“ i čeládku příkladně předchází, ji vzdělává a k pravé bázni a úctě Boží vede. Nenechajíc ji svévolně zanedbati služby Boží vede tak, aby ctnostná, šlechetná a spravedlivá ve vykonávání všech svých povinností byla; tím však sobě i každé budoucí vrchnosti dobře poslouží, neb nábožný čeledín neokrade ji nikdy a sloužiti bude spravedlivě, kdežto, on čeledín chladnost u víře na vrchnosti své znamená, až příliš lehce se k nevěře nakloní a rozumu dosti nemaje, Boha se spustí a vši nešlechetnosti k vlastní i své vrchnosti zkáze se oddá. Jak tedy nábožná hospodyně tisíceré požehnání rozsívati může, tak nenábožná tisíceré zlé skutečně rozsívá.

S nábožnosti co nejoužeji spojena jest.
Ctnost.
Ctnostná hospodyně učiní svým příkladem tolik dobrého, co nectnostná zlého natropí. Ctnostná matka zajisté nad ctnosti dívek svých pečlivě bdíti a jich svým příkladem předcházeti bude, co působí více nežli které mravné naučení; nebo dítky od maličkosti jak od vychovatelů a vychovatelkyň, tak i ve škole k tomu jsou vedeny, rodiče své ctíti a se ve všem dobrém dle nich říditi. Takť i syn způsoby, zaměstnání a mravy otcovy obyčejně následuje, a dceruška matince podobati se snaží a ctnosti její nevědomky na se přijímá; z toho nepochybně povstalo starodávné přísloví: „Jablko od stromu daleko nepadne“. Ovšem že i přitom, jako všude, výminky se nacházejí, a že mnohé jablíčko přenáramně daleko větrem pohnané zalítne, aneb od stromu, stojícího na vysoké stráni neb hoře, obyčejně daleko v oudolí se zakulí, odtud i snad také to přísloví pošlo: Slavných rodičů děti opovrženy bývají co smetí. Ale přece více příkladů máme, že ctnostných rodičů dítky, ctnostně vedeny byvše, šlechetný život vedly, zdali ale zpustly, tedy obyčejové mimo domova rodičů, zlé společnosti aneb jiné příčiny je zavedly. Ale mnohé přece časem, ovšem že často již pozdě vlastním neštěstím poučeny nahlídly, že radu a příklad šlechetných rodičů následovati bylo by jim prospěšnější bývalo.
Mnohá dcera, marnosti a nectnosti matčinou nakažena, klesla v náruč nepravosti, kteráž by od ctnostné matky vedena byvší, muže byla oblažila a sama šťastna bývala.

Mezi jinými ctnostmi sobě hlavního místa osobují: pořádek a pracovitost.
Pořádek.
Ve všem, od nejmenšího až do největšího, jest základem dobrého hospodářství pořádek. Pořádná strava, prádlo atd. v každé maličkosti nevyhnutedlně potřebné věci jsou, a tak jako se zahálka poduškou ďáblovou nazývá, může se říci, že nepořádek základ všeho neštěstí jest. Člověk hned od mladosti nejsa k pořádku veden, těžko se mu později přiučí. Navyklý nepořádku v jídle nikdy zcela zdráv nebude, protože častěji buď v jídle nebo pití se zapomene a vyhládlému žaludku místo přiměřeně, nestřídmě potravy propůjčí, a častěji i v nemoc se uvrhne, což zvláště z nestřídmého štědrovečerního hodování vysvítává. Pořádná hospodyně tedy má a musí vždy na to hleděti, aby vše pořádně v určitý čas pohotově bylo, matka dítkám nesmí dávat každou chvilku, jak a kdy hrdlo jejich ráčí, jísti, ale vždy musí na to hleděti, aby ráno, v poledne a u večer pořádně svou stravu měly, jiné-li okoličnosti tomu přivolí; velmi dobré jest, když se vždy i stejné hodiny zachovávají k udílení svačiny. Mezi časem dětem každou chvilku chleba s máslem, ovoce a jiné pamlsky dávat, není dobře; předně: žaludek nemá vždy tolik síly, všechno strávit a zažít, z toho pocházejí rozličné nemoce, za druhé: naučí se děti mlsat, a to zlé následky za sebou táhne.
Manžel když v navyklou hodinu pořádný oběd nedostane, to časem k mrzutosti příležitost dává ano někdy i škodu přináší.
V prádle a oděvu též na pořádek dbát a hledět se musí, aby se vše hned na patřící místo uložilo. Když se věci všude povalují, po stolech, sedadlech a lůžkách, aneb dlouho z místa na místo překládají, stane se, že se ta neb ona věc konečně někam pohodí neb dokonce ztratí, ač pomlčím co se takovým pohazováním ušpiní a potrhá.
Oděv hospodyně má a musí být vždy dle jejího stavu čistý a pořádný, budiž sebe sprostší; jen nebuď zamazán, roztrhán, neb nedbale přivázán, jak některé, třeba dosti mladé, hezké paničky ve zvyku mají, že třeba až do poledne v starých střevících, v spodní sukni, neb v starém špinavém kaftanu s neučesanou hlavou chodí; tím se žena sebe spanilejší manželovi znelíbí, zoškliví a není divu, když láska jeho před časem chladne a pomíjí; protož děvčátka ušlechtilá nemyslete, že, když manžela máte, vám netřeba se čistě oblékat; mámeť dosti příkladů, že z těch nejmarnějších děvčat, které byvše svobodné, vždy vystrojeny, vylíčeny jako Láda [tj. slovanská bohyně Lada] a ctitelky každé nové mody byly, již půl léta po svatbě nechutné, nesličné ba špinavé ženštiny se staly. A diviti se tomu někdo, hned odpoví: “ K čemu bych se již nyní strojila, můj se mi nezrazí!” Žádného zajisté přísloví není snad chybnějšího nad toto, a tisícerých příkladů máme, „že se přece zrazil“, a nechav ženu i dítky doma, po nevěstkách rozličných se sháněl. Protož vězte, dívčinky spanilé, že lehčeji sobě milovníka získati, nežli lásku manželovu vždy v stejné míře si zachovati. Mužovi to lahodí, on vidí, že ženka se posud proň šlechtí, obléká-li se však jen skvostně pro procházku, pro návštěvu a společnost, doma však špinavě a nepořádně chodí, důkazem jest, že si buď manžela svého neváží, aneb svou vylíčena u sličnosti jiného opoutati hodlá, což důvodem ducha zkaženého, smyslného, hříšného; muž poznává, že ji na tom nezáleží, aby se jemu zalíbila, a cítí se opovrženým, protož však neradím, aby se mladá hospodyňka kolik hodin před zrcadlem šperkovala, co ani děvče nešlechtí, ale radím, aby se v čas pořádně oblékla, učesala, a vše na se dle možnosti pořádně uvázala a urovnala, na čistých zástěrkách ať nemá nouzi, ať k jejímu věnu rodiče raději o několik šatů méně dají, ale zástěrkami ať ji dobře a četně zaopatří, neb čistá zástěrka domácí hospodyňku nad míru šlechtí; a také se nimi na oděvu mnoho uspoří.
Jak v oděvu, tak v šatníku a všude ať pořádek se zachovává, vše ať leží na určitém místě: prádlo dobře složené, ohlazené (vypiglované), spravené.
V kuchyni, v komorách, na půdě, čili stropě, všude, co jen pod správou její jest, ať panuje svatý pořádek, i každý klíček ať má své určité místo.
[...]
Tento pořádek se i tam vztahuje, aby se v prádle, kde to jen trochu možná, hned to, co se bylo roztrhalo, opět nahradilo, míním tím u p. by se příliš roztrhané punčochy, nejsou-li více k správě, když k tomu čas, rozpáraly, nitě z nich na klubíčko navinuly a ku zpravování ostatních schovaly, ty však chybující hned se vynahradily, aby tak v stejném počtu prádlo vždy zůstávalo. Lehčeji se uplete jeden pár punčoch, ušije jedna košile, než když se toho hromada již potrhalo, a množství toho najednou jednati se má.
Staré košile (beztoho se ty v pořádných domech, pro něž knížka tato psána, neroztrhají až na knoty) se schovají, jak mužské tak ženské, nebo pláténko z nich jest měkké, hebounké, které se v čas potřeby na malé košiličky lépe hodí, než nové, a šetrná hospodyňka musí všude hledět přišetřiv. I to, co na takové věci příliš chatrné, hodí se ještě v čas nemoce na rozličné potřeby: i na troud, ač toho nyní při uvedených zapalovátkách z azbestu potřebí není [...]
S pořádkem se musí nerozdílně ustavičná.

Pracovitost
Spojovati, ani okamžení se nemá zbytečně prozahálet: kdo chce, vždy a všude práci najde. Nic není protivnějšího, jako když mladá hospodyňka se založenýma rukama sedíc, na dlouhou chvíli sobě stěžuje, kdežto by lehounko práci nalezla, a práce jest nejlepší prostředek k zapuzení dlouhé chvíle, z které se každou hodinou steré nepravosti rodí. Při práci jednotvárné, jako obšívání (obrubování) šátků, pletení punčoch atd. nemusí, když sama jest, duch její zaháleti, může se baviti přemejšlením, buď jak by se v té, neb jiné práci zdokonalila, čím by manžela svého potěšila, v čem by dítky své poučila, jakby některou panující chybu, zastaralý zvyk vykořenila atd. - To a takové zaměstnání ji čas tak roztomile ukrátí, že den jí uplyne, jako hodina.

O chování se k manželi.
Zvláště a především musí každá mladá hospodyňka na to dohlédati, aby vše, co manžel její nenávidí, odstranila, a v tom sobě pauze libovala, coby jej těšilo, a jemu se líbilo. Ovšem že by žena, kdyby on u p[říkladu] byl buď náruživý karbaník neb piják, nesměla jemu k vůli se opíjeti, neb celé dni karbaniti, ale raději by musela hledět, jej dobrými slovy od panující jeho navyklosti odvraceti. Dobře slova tato rozvažte: “dobrými slovy,” neb svárem se každé zlé jen ještě horším stane, a co se prv ze zvyku dělo, děje se pak ze zlosti tím více.
Chraňte se tedy především dle možnosti první mrzutosti, a když se jí vyhnouti nejde, tedy aspoň nedejte slunci zapadnouti nad hněvem svým, jak nás Apoštol Páně, sv. Pavel vespolek napomíná, a kdybyste skutečně pravdu měly, přece raději dobrého slova dejte, muž to, když jej zlost přejde, v svém srdci uzná a křivdu vám učiněnou dvojnásobní láskou nahradí. - Vidím, jak některá nad touto radou mou nosíčkem krčí, a hlavinkou hodíc zašeptává: “To by se mi chtělo!” Šeptejte, co chcete, jen poslechněte, neb to jest rada nejlepší a prostředek jediný k zachování manželovy vážnosti, když láska první již odkvetla, ochráníž vás nebe od toho pomyšlení, muži vzdorovati, jednou, dvakrát i vícekrát možná že láska zvítězí, až konečně nastoupí lhostejnost. – Ženka-li bohatá, zapomene snad jejímu věnu k vůli, aspoň se na oko stavěti bude, jakoby zapomněl, že on mužem a pánem v domě jest, ale třeba se na ní usmíval, nepomáhá nic, jeho potlačený, zahanbený cit se tím bolestněji časem na choti po straně vymstí, ji pak obětuje přetvářenou, a nějaké tak nazvané dobré přítelkyní pravou svou lásku.
I zde, milá žínko! Mírnost tobě radím, a schvaluji zde právě více než kde jinde, zde, kde ti to nejtíž přicházeti bude. Nechceš-li všecko navždy ztratit, uposlechnouti tobě dlužno. Zde teprv nejlépe poznáš, k čemu ti náboženství a odevzdání se do vůle Boží platné, zde ti dlužno, cvičiti se v té nejtěžší ctnosti, za zlé se odměňovati dobrým, neb nepřivede-li manžela tvého tvá láska v náruč tvou zpět, tedy navždy ztracen jest ráj manželské blaženosti.
[...]
Mírná, tichá trpělivost mohla by, ne-li ztracený ráj první blaženosti, aspoň tichou pokojnost, ne-li lásku, alespoň vážnost manželovu zachovat. Šlechetný muž, který jen příkladem jiných, samoláskou a marnosti, a snad pochlebováním a lákáním vilných a nešlechetných nevěstek na rozcestí stojí, neví, kam se odhodlati má, k nevěstce-li vylíčené a oulisné, neboli k povinnosti své: tu ovšem dobře, když se chotinka mezi rušitelku své blaženosti a chotě milého postaví, jemu propast ukáže, do které se vrhnouti míní, a „laskavě“ ho opět k srdci svému přivinouce a opoutajíc ze sna mámícího jej probudí, prv než se obrazy tělesnosti i v srdce jeho vedraly, a rozumu i každého jemnějšího citu potlačily a udusily.

Co žena nevyhnutedlně činiti musí, aby si spokojenost manželovu získala.
Jak již výše řečeno, musí ženo, aby spokojenosti manželovy dobyla, nábožná, ctnostná a u všech správná býti, musí na to hledět, aby jak v prádle, tak i všude po domě čistota s pořádkem se družila, neb pravda to jest, čemu staré přísloví učí: “Čistota že poloviční zdraví!,” a není nic protivnějšího nad nečistou a nepořádnou ženštinu, aby se tedy této zhoubné nectnosti všemožně každá vystříhala, radím upřímně, by dívenka hned v outlé mladosti čistotě a pořádku uvykala, a neunavenou pilnosti je hledala.
V této knize lze nalézti, jak děvčátkem, tak též i mladým paničkám všecky prostředky, kterých k čistotě těla, nábytku a prádla, zapotřebí jest. Hleďte jich milé dívenky jen pořádně užívati, dítky své jim navykati, a zajisté vás to potěší, když vám to každý pochválí, a vy samy spokojeny budete.
Že čistoty zvláště u připravování pokrmů zapotřebí, poví vám vlastní váš cit, neb nečistota a nepořádek v kuchyni jest mimo ohyzdnost též zdraví na škodu.
Dosti příkladů máme, že nečisté hospodyně odhrnuté ocínování měděných nádob nově ocínovati nedaly, čímž škodný modrák (Grünspan [tj. měděnka]) z mědě do jídel přichází, nemoc, ba i smrt přivádí, proto i prostředky a naučení k očistění nádoby a zaopatření všeho, aby se to nepokazilo, tu naleznete, tak též poradu, kterak se vše spořádati má, aby všude něčeho ušetřilo, u p. když času zimního vejce drahé jsou, musí prozřetelná hospodyňka na to hledět, aby dokud vejce ještě laciné jsou, si zásobu udělala v makronkách, strouháncích, nudlích, flíčkách atd. [...]
Že manželovi, který chotinku svou miluje, jídlo její rukou připravené lépe chutná, než když je služka připravuje, rozumí se samo sebou. Tedy každé mladé hospodyňce radím, by sama vařila neuvádějíc ani to na mysl, že ji nejen lépe chutnati bude jídlo, když se trochu vařením upracuje, alebrž lahodit ji to bude, když jídélko rukou její připravené manželovi lépe chutná. Radím tedy každé, která za svých mladých, svobodných let buď vlastní vinou, buď rozličnými okoličnostmi to zanedbala, neb ruční práci švadlenkou živiti se nucena jsouc naučiti se tomu nestihla a tedy vaření nerozumí, aby sobě koupila mou “Domácí kuchařku,” která v té samé tiskárně jako tato kniha vyšla, tam najde skoro všechno, čeho jí v tomto umění zapotřebí jest, poněvadž ale v podotčené knize vše pro více osob vyměřeno jest. [...]!