Gender a tělo

(English)

  Vztah mezi genderovými identitami a lidským tělem se stal od 90. let 20. století jedním z klíčových témat bádání, jak v genderových studiích, tak i v samotné gender history. Kde jinde také hledat základ konstituování genderových diferencí než v klíčové relaci, která vymezuje samotné možnosti a schopnosti lidských bytostí vztahovat se vůči vnějšímu světu, akceptovat a osvojovat si jeho hodnoty a sociální strategie nutné pro plné zapojení do společnosti, či naopak na základě poznání limitů vlastní fyzické existence rezignovat a přijmout postavení v rámci sítí genderově i sociálně rozvrstvené společnosti.

  Zkoumání aspektů vyplývajících ze vztahů mezi tělem, individuem a společností byly inspirovány zájmem, který vzbudily zejména studie Michela Foucaulta věnované vývoji společenských vztahů při rozvoji moderní společnosti.[1] Moderní společnost, zejména od doby osvícenství, rekonstituovala své základy společenského uspořádání z feudálně hierarchizované společnosti do podoby industrializované, či později postindustriální občanské společnosti. Tento proces provázela řada změn, mimo jiné také vzrůst kontroly státu nad jednotlivými subjekty, vykonávaný sofistikovaným aparátem dohledu přeneseného na zprostředkovatele lékařské péče.

  Teoretikové modernizačního procesu dokazují, že společně s oslabováním vlivu náboženských dogmat na fungování společnosti od 18. století nabývaly na významu z hlediska reglementace společenských normativů a stereotypů poznatky vycházející z nově se konstituujících moderních vědních disciplín. Věda sice dle osvícenci proklamované rétoriky měla přispět k navýšení svobody a nezávislosti života jedince i celé společnosti na negativních jevech, které odedávna člověka provázely, společně s pronikáním vědních poznatků do veřejného diskursu však také docházelo ke zvyšování míry kontrolování populace prostřednictvím praktik a pravidel vyplývajících z aplikace oněch vědních disciplín, které měly člověku sloužit k ovládnutí světa. S ústupem religiózního rámce, jenž definoval hodnoty a ontologické jistoty, začalo figurovat i lidské tělo ve stále větší míře, jakožto cíl poznání, popisování, ale také kontroly a reglementace, stejně jako nositel symbolických hodnot, tělo se tedy stalo jedním z konstitutivních základů lidské společnosti.[2] Díky detailnějším anatomickým poznatkům se pak od dob osvícenství stalo tělo základním činitelem – bazálním důkazem základní fyzické odlišnosti nositelů mužského a ženského pohlaví. Díky poznání této přirozené dichotomie byly konstruovány nové genderové stereotypy, spočívající zdánlivě zcela přirozeně již v materiální, anatomické rovině.

 Tělo z hlediska sociálně-vědního bádání nepředstavuje neměnný fyzický objekt, naopak, důraz je kladen na proměnu a vývoj funkcí, které tělo může nabývat ve vztahu jedince a společnosti. Z tohoto důvodu se bádání o těle rozvíjí takřka bezvýhradně na bázi mezioborových přístupů a širokého spektra zkoumaných témat a užívaných metod.

  Přesto lze stanovit konstitutivní základ, jemuž je při výzkumu aspektů lidské tělesnosti věnována nejvýznamnější pozornost. Filosofie upřednostňuje zkoumání role těla v procesu fenomenologie vnímání – nakolik je naše tělo zapojováno do vztahů utváření vlastní identity, vědomí svého jáství a recepce okolí.[3] Antropologie těla se naproti tomu zaměřuje na zkoumání symbolických hodnot, odvozených od těla, funkcí, které tělo může reprezentovat v kultuře či proces tzv. embodimentu – zakotvení v kultuře prostřednictvím těla.[4] V sociologii se základním kamenem výzkumu stalo zejména sociální konstruování těla, mocenské vztahy založené na kontrole, ovládání či manifestaci tělesných aspektů.[5]

  V historii je pak tělo pojímáno jako proměnlivý historický objekt – neustále konstruovaný a rekonstruovaný fenomén, neoddělitelný od kulturního kontextu, do něhož se jeho nositel zrodil, v němž žil a zemřel. Každá společnost je dle tohoto přístupu charakteristická svým vlastním viděním těla. Historik je proto nemůže považovat za danost, ale naopak něco, co je nám zprostředkováváno systémem kulturních významů. Z hlediska genderových studií je pak největší důraz kladen na odvozování genderových stereotypů a rolí od biologické podstaty tělesnosti a její sociální reprezentace ve společnosti.[6]

  Průkopnickou prací o roli těla v kulturním kontextu byl dosud vlivný esej Marcella Mausse – Les Techniques du corps,[7] věnovaný funkci těla v rámci společnosti. Mauss ve svých závěrech stanovil, že lidské tělo je vždy nějakým způsobem zapojeno do veškerých aktivit, které člověka provázejí – ať už je to gestikulace při hovoru, dávající význam slovům, nebo schopnost vůbec vnímat prostor kolem sebe.  Tělo zásadně ovlivňuje naše bytí v rámci kulturního kontextu, proto jej Mauss prohlásil za nejvýznamnější nástroj lidstva. Adaptací těla na nové kulturní návyky se zabýval Norbert Elias,[8] od 60. let 20. století pak vzniká celá řada prací sestavených na základě seriálních pramenů z historické demografie, v nichž tematické zaměření tvořila sňatečnost, porodnost, infanticida a další statisticky vyhodnotitelné údaje.

  V roce 1963 Michel Foucault publikoval první ze svých zásadních prací - Zrození kliniky,[9] a poznamenal budoucí vývoj v bádání o těle více, než kterýkoli jiný autor. Pod jeho vlivem začal být také podrobován kritice dosavadní přístup k tělu jakožto neměnné kategorii, zachytitelné demografickými statistikami.

  Tělo se z hlediska genderových studií stalo významnou složkou zájmu ve druhé polovině 80. let 20. století. První práce byly věnovány studiu těl jakožto metaforických symbolů, či alegorií širších sociálních či politických kategorií jako je národ či sociální třída, případně rozdílnému pojetí mužské a ženské sexuality.[10] Významnou část ovšem tvořily zejména práce dále propracovávající teorii medikalizace společnosti, inspirované pracemi o epistemologických proměnách diskursu v rozvoji moderní biomedicíny Michela Foucaulta.[11] Vznikaly tak studie věnované tomu, jakým způsobem ovlivňovala hygienická nařízení, lékařské poznatky, profesionalizace porodnictví či utváření moderní legislativy tělo a jeho prostřednictvím i postavení individua v rámci společnosti.

  Od 90. let se počet studií, věnovaných problematice těla rapidně navýšil, a tato problematika se stala jedním z klíčových témat výzkumu ve všech oblastech humanitních disciplín. Důvodem k takovému rozšíření zájmu o výzkum spojených s aspekty tělesnosti je pravděpodobně skutečnost, že je tělo samotné v současné době poprvé po mnoha staletích vnímáno ne jako neměnná biologická entita, ale naopak jako neustále proměnlivá kategorie. Dochází tedy pravděpodobně k proměně paradigmatu v tradičním pojetí těla. Frekvence vydavatelských počinů je natolik mohutná, že už byly sepsány první syntetické práce, věnované tělu z pohledu historie, antropologie či sociologie.[12]

  Významná část genderově zaměřených studií je věnována zejména problematice proměny přístupu k ženskému tělu v diskursu moderní biomedicíny, konstituující se od 18. století. Metafyzika i ontologie a z nich vyplývající teologická dogmata byla určujícími faktory při definování vztahu muž a žena až do 17., respektive částečně i 18. století, kdy počal být tento vztah předmětem postupné proměny.
 
  Myslitelé, které dnes souhrnně označujeme za nositele idejí osvícenství, začali o lidské společnosti, ale i světu jako takovém, uvažovat ne jako materii řízené transcendentní vůlí, ale jako o svébytném prostor, řídícím se pevně danými zákonitostmi které jsou mu vlastní – přirozené. Poznávání přirozených zákonů, komunikace se světem přirozené danosti, nahradilo metafyzické rozjímání. Proniknutí k principům fungování přírodních zákonů mělo zaručit i přirozené fungování společnosti na bázi společenských vztahů.

  Z tohoto důvodu bylo nutno redefinovat i vztah muže a ženy dosud ovlivňovaný metafyzickou tradicí. Jako jedna z vhodných disciplín se ukázala i konstituující se lékařská věda. V rámci předosvícenské křesťanské společnosti byli teoretikové medicíny ovlivněni rezidui antického lékařství. Od starověku až do 17., respektive 18. století přetrvávalo biologické opodstatnění ženy jako méněcenného organismu na základě teorií Aristotela, Hippokrata a zejména Galéna. Aristoteles, přiřazující jednotlivým pohlavím svébytné vlastnosti chápal ženy jako stvoření od přirozenosti chladnější a slabší než muži, ženy dle něj neměly ani dostatek tepla pro zahřátí a tím čistění duše, z čehož vyplývalo také jejich podřízené postavení ve společnosti. Galén, následujíc Hippokratovskou teorií 4 substancí, vyvozoval, že ženy jsou stvořeny z odlišných substancí – jsou svou podstatou studené a vlhké, muži naopak teplí a suší, muži aktivní, ženy netečné. V Galénově pojetí byly ženy homologicky obráceným obrazem mužů a tak byly ženské pohlavní orgány chápány i zobrazovány pouze jako reversibilně utvořené, dovnitř zvrácené kopie orgánů mužských. Důvody nevyvinutosti pohlavních orgánů byly spatřovány v přirozené chladnosti ženského těla, mužské tělo naproti tomu bylo mnohem lépe přizpůsobeno k činorodé aktivitě, ženské tělo se tedy stává přirozeným důvodem zapříčiňujícím ženskou pasivitu ve společnosti i ve vztahu k muži. Chladnost ženského pohlaví byla odůvodňována i prospěšností chladu daných orgánů pro sperma, které zde bude plodit nový život, v případě vyšší teploty by zde sémě uschlo jako v poušti.
 
  Toto pojetí ženské anatomie bylo převzato středověkou scholastikou a dominovalo až do 17. století, kdy se objevují první ojedinělé názory poukazující na to, že ženy jsou svou podstatou stejné jako muži, tedy že nejsou tvořeny rozdílnými substancemi. Vlivné bylo zejména dílo De humani corporis fabrica libri septem (1543) Andrea Vesalii, který nacházel u obou pohlaví přinejmenším určité společné znaky, např. jednotnou kostru. Je signifikantní, že zatímco kostru ženy a muže chápal Vesalius jako totožnou, pohlavní orgány stále interpretoval dle Galéna – tedy homologicky. Ženské pohlavní orgány ve svém klíčovém díle De Humani corporis fabrica znázornil jako přesnou kopií pohlavních orgánů mužských obrácených dovnitř.
 
  Pro ukotvení ženy v mocenských strukturách společnosti bylo rozhodující to, že bylo její tělo vždy považováno za nedokonalé vůči mužskému. Rezidua učení starověkých lékařů zejména v případě pohlavních orgánů ovlivňovala jejich chápání až do počátků 19. století. Kulturní determinace méněcenného postavení žen byla však patrna i v progresivnějších vědeckých názorech, které se zabývaly konkrétním popisem anatomie lidského těla a vzájemné odlišnosti mužů a žen, jejich orgánů, svalů a kostí. Ženám byla poprvé přelomově přiznána rovnocennost z hlediska stavby jejich těla s muži, alespoň co se základní anatomie týče. Přesto však nadále ovlivňovalo diskurs ve vnímání ženského těla determinace žen jejich biologickou rolí – tedy rolí matky. Tímto způsobem byly například ovlivněny i vědecky pojaté lékařské atlasy se znárodněním ženského skeletu. Roku 1759 například Genevieve Charlotte Thiroux d´Arconville v anatomickém atlase zobrazovala ženské skelety s nepřirozeně malou lebkou a hypertrofovanou pánví.[13] Byla tedy zdůrazňována dispozice ženského organismu k reprodukci a naopak popírána možnost rovnocenného intelektuálního rozvoje žen. Takovýmto způsobem lze doložit, že genderové odlišnosti nebyly odvozovány ze základních anatomických a biologických disproporcí mezi pohlavími, ale docházelo naopak k jasnému průniku genderových stereotypů do oblasti lékařské vědy.
 
  Zásadním aspektem procesu medikalizace společnosti bylo zvyšování funkce dozoru státem kodifikovaných institucí nad ženským tělem. Ženské tělo bylo od 18. století podrobováno stále silnějšímu dohledu lékařské vědy. Zcela zásadní pro následující vývoj byl důraz kladený teoretiky státních – kamerálních věd na prospěch státu, množení jeho bohatství, síly a tedy i počtu a kvalit obyvatelstva. Johann Peter Frank, jakožto zástupce osvíceneckého přístupu, je vynikajícím příkladem. Jeho teoretická koncepce lékařské policie byla jednoznačně zaměřena na ženu jakožto jediný reproduktivní orgán populace.[14] Je nutné zdůraznit, že osvícence zajímalo ženské tělo zejména díky tomu, že bylo nositelem plodu a tedy i základním zdrojem budoucí prosperity a bezpečnosti státu. 
 
  Žena se stává vězněm své biologické podstaty. Předmětem zkoumání se nadále stávají zejména otázky související s reprodukčním potenciálem ženského těla – funkce ženských pohlavních orgánů, menstruace, početí, porod, ženská sexualita – to byla minimálně do poloviny 19. století nejdůležitější témata, jimiž se v souvislosti s ženami lékařská věda zabývala. Žena byla uzavřena do soukromí a pečlivě střežena, přitom byl ale vyvíjen nepřetržitý tlak na její disciplinování, popisování, podrobné zkoumání a následkem nových poznatků především ovládnutí.
 
  Ženám začaly být ve stále vyšší míře přisuzovány vlastnosti související s jejich mateřskou rolí - senzibilita, emotivnost, empatie, základním orgánem ženy pak v tomto kontextu nebyl mozek ale srdce. Predispozice, které s sebou ženské tělo neslo dříve v metafyzické rovině, se v novém paradigmatu mění na biologicko – anatomické. Dosud však také díky nedokonalému poznání ženské fyziologie přetrvávala i jistá mystika ženského organismu. Ta byla důvodem, proč bylo na ženu nahlíženo jako na tvoření slabé, které je potřeba chránit. V době kdy bylo dosud nedostatečně objasněno plození dětí a zejména ženská menstruace se stále skrývala za mlžným závojem.[15] Nejasný původ menstruace vedl k mnohým dohadům – německé slovo Reinigung jasně odkazuje na teorie spojené s vírou v očisťující funkce tohoto jevu, mnozí vědci se domnívali, že takto se ženský organismus zbavoval škodlivých látek přítomných v těle.
 
  Menstruace se stala pro osvícenské lékaře jakousi periodickou nemocí organismu, které jej oslabuje - periodickým otevíráním ran. Způsobuje bolest hlavy a žena je tedy v podstatě neustále nemocnou bytostí. Ženské pohlavní orgány dle osvícenských teorií také výrazně ovlivňovaly zbytek organismu – při periodě byly pozorovány změny ženského habitu. Z toho bylo vyvozováno, že pohlavní orgány mají silný vliv na nervový systém žen. Jelikož byla žena z pohledu lékařské vědy v podstatě každý měsíc ve stavu mezi nemocí a zdravím, v jakémsi biologickém mezičase rizika – je přísnému dohledu podrobována i ženská psychika. Právě ze souvislosti s náchylnosti k nemocem se pak vyvinula celá strategie označující ženy jako osoby nervově slabé, neurotické a labilní. Tímto způsobem tedy došlo prostřednictvím vědeckého diskursu v lékařství ke konstituování genderových stereotypů, zdánlivě pevně zakotvených v samotné podstatě lidské existence – v odlišnosti biologických pohlaví. 
 
Texty:
(Ukázky z pramenů a literatury jsou v souladu s autorským zákonem určeny pouze pro studijní účely, z daného důvody jsou chráněny zabezpečenyým přístupem. V případě zájmu kontaktujte: vladanhanulik@seznam.cz)
 
 
 
 
 
 

 


[1] Michel FOUCAULT, The birth of the clinic: an archaelogy of medical perception. London 1973; Michel FOUCAULT, Dějiny šílenství v době osvícenství: hledání historických kořenů pojmu duševní choroby. Praha 1994.
[2] Karen HARVEY, The Substance of Sexual Difference: Change and Persitence in Representations of the Body in Eighteenth-Century in England. Gender and History, Vol. 14, No2, 2002, p. 202-223.
[3] Maurice MERLEAU-PONTY, Phénomenologie de la perception. Paris 1945.
[4]Mary DOUGLAS, Natural Symbols, New York 1973; Thomas J. CSORDAS, Embodiment as a paradigma for Anthropology. Ethos 1990, p. 5-47; Steven van WOLPUTTE, Hang on to your self: of bodies, embodiment, and selves. Annual Rewiev of Anthropology 33, 2004, p. 251-269.              
[5] Anthony GIDDENS, Modernity and Self Identity: Self and Society in the Late Modern Age. Cambridge 1991.
[6] Judith BUTLER, Bodies That Matter. On The Discoursive Limit of „Sex“. New York 1993.
[7] Marcel MAUSS, Les Techniques du Corps. Sociologie et Anthropologie. Paris 1950.
[8] Norbert ELIAS, O procesu civilizace: sociogenetické a psychogenetické studie. Díl I.-II. Praha 2006-2007.
[9] Michel FOUCAULT, Naissance de la Clinique, Une Archeologie du Regard Medical. Paris 1963.
[10] Dorinda OUTRAM, The Body and the French Revolution: Sex, Class and Political Culture. New Haven 1989; Antioine de BAESQUE, The Body Politic. Corporeal Metaphor in Revolutionary France 1770-1800. Stanford 1997; Isabel HULL, Sexuality, State and Civil Society in Germany 1700-1815. Ithaca 1995; Edward SHORTER, A History of Women´s Bodies. New York 1982.
[11]Londa SCHIEBINGER (ed.), Feminism and the Body. Oxford 2000; Thomas LAQUEUR – Catherine GALAGHER (ed.), The Making of the Modern Body. Sexuality and Society in the 19th Century. 1986; Barbara DUDEN, Woman Beneath the Skin. A Doctor´s Patients in 18th Century Germany. Cambridge 1991.
[12] Georges VIGARELLO – Alain CORBIN – Jean-Jacques COURTINE, Histoire du corps : Volume 1 – 3. Paris 2005-2006.
[13] Londa SCHIEBINGER, Skeletons in the Closet: The Fisrt Illustrations of the Female Skeleton in Eighteenth-Century Anatomy.In: Londa SCHIEBINGER (ed.), Feminism and the Body. Oxford 2000, p. 25-57.
[14] Johann Peter FRANK, System einer vollständigen medizinischen Polizey. Vol. I-IX, 1779-1827.
[15] První demonstraci vývoje plodu u savce byla provedena Karlem Ernstem von Baer v roce 1827 na příkladě psů.