Gender a právo

(English)

  Osvícenské myšlení položilo základ k buržoaznímu dualismu státu a společnosti, kdy státu patří zákonodárství, výkon soudní pravomoci, policie a armáda; společnost se sama spravuje podle pravidel mravnosti. Občan, rozumějme muž, se řídil podle norem morálky a stejně řídil i svou ženu a děti.

  Nevýstižněji zpracoval buržoazní právní teorii Georg Wilhelm Friedrich Hegel (1770 – 1831) ve svých Základech filosofie práva (1821). Racionálně zdůvodnil právo na soukromé vlastnictví jako předpokladu pro realizaci osobnosti; mravnost byla podle něj ideou svobody. V otázce mravnosti stála na prvním místě rodina, její právní zakotvení nahradilo prastarou teorii domu.[1] Rodina byla podle Hegela výsledkem a cílem manželství, zahrnovala jen okruh pokrevních příbuzných obou manželů. Stala základem státu, smysl pro rodinu byl vedle smyslu pro práci nejvznešenější stránkou buržoazní mravnosti.[2] Manželství a rodina měly být hlavními mravními institucemi a pouze z malé části měly být přístupné právní úpravě. Stát mohl vůči nim zasáhnout jen v případě, kdy rodina a manželství zásady buržoazní mravnosti či dokonce zákony státu porušovaly.

 
  V rodině měl občan vládnout sám. Občanem byl pouze muž, s ženou-občankou vznikající moderní zákonodárství nepočítalo. Ba co víc: pokud osvícenský konstrukt genderových rolí ve filosofii respektoval do určité míry identitu ženy, pak v oblasti legislativy dochází právě na počátku 19. století, kdy vznikají moderní občanské zákoníky, k oživení misogynie. Pří­činy byly několikeré: konservatismus restauračních režimů, nová měšťanská ideologie, výsledek revolučních traumat, důsledek ústupu tradičních forem života, faktické rozdělení společnosti na sféru na veřejnou a soukromou, pro­měna organizace práce v měšťanském prostředí. To vše znamenalo ústup od otevřenosti, kterou přineslo osvícenství.
 
  Časem zrodu moderních občanských zákoníků je počátek 19. století. V doznívající revoluční atmosféře se zrodil Napoleonův Code civil, který se stal modelem pro další evropské občanské zákoníky, vznikající v průběhu první poloviny 19. století. Napoleonský zákoník, jehož některé relikty platily až do roku 1968, legislativně zakotvil ženu coby bytost sféry privátní a muže coby bytost sféry veřejné, současně potvrdil mužovo rozkročení nad oběma prostory. Částečně se jím inspiroval rakouský Allgemeine bürgerliches Gesetzbuch, vyhlášený 1. června 1811. Vešel v platnost k 1. lednu 1812 – ve stejném roce byl jako Kniha vše­obec­ných zákonů městských přeložen do češtiny. Omezil se na kodifikaci sou­kro­mého práva; manželství a rodině věnoval 92 (§ 44–136) z celkového počtu 1502 paragrafů. Podle § 44 tvořila základ manželství manželská smlouva, jejímž podepsáním prohlásily dvě osoby různého pohlaví svou vůli žít společně, zplodit děti, vychovat je a vzájemně se podporovat. Manželská smlouva zakládala poměry v rodině, na rozdíl od smlouvy svatební, která upravovala majetkoprávní poměry mezi manžely.

  Zákoník, třebaže na svou dobu moderní a progresivní, je založen na přesvědčení o méněcennosti ženy jako lidské bytosti, odpovídá genderovému konstruktu jejího nižšího intelektu a fyzické nedostatečnosti. Muž byl hlavou domácnosti, domácnost řídil, manželka přecházela pod jeho moc. Byla povinna ho následovat do místa jeho bydliště, obdržela jeho domovskou státní příslušnost i jméno – obojí jí zůstalo i po případné smrti manžela.[3]  Podle svých sil mu v domácnosti i v živnosti pomáhat; manžel měl zato zajistit všechny její potřeby, a to bez ohledu na to, zda přinesla do manželství věno, nebo ne. Manželka musela respektovat všechna jeho rozhodnutí. Byla-li v době sňatku nezletilá, nabýval manžel všech práv otce nebo poručníka, které podržel až do manželčiny zletilosti. Pokud se týče možnosti poručenství, zatímco raněnovověké právo tuto možnost pro ženu připouštělo, zákoník z roku 1811 nikoli. Na druhou stranu byla pozice manželky zákoníkem zlepšena, neboť manžel mohl disponovat jen výnosy z jejího věna a majetku, nikoli - jak tomu bylo zvykem dříve - vším.[4] Zákoník ale nijak nespecifikoval výše zmíněné oddělení soukromé a veřejné sféry - ostatně v oblastech s opožděným nástupem modernizace se v otázce oddělných sfér dlouho jednalo spíše o myšlenkový konstrukt.
 
  Zákoník z roku 1811 platil více než sto let. Od přelomu století byla sice připravována jeho reforma, omezila se jen na aplikaci tzv. tří dílčích novel, a to cestou císařských nařízení z let 1914, 1915 a 1916; přinášely nepatrné zlepšení postavení manželky. První dílčí novela mj. upravila nově péči o nezletilce v otcovské moci, péči o děti při rozvodu nebo rozloučení manželství a právní postavení dětí nemanželských. Výrazně byly změněny otázky poručenství a některé části dědického práva. Novela stanovila rovněž podmínky způsobilosti žen k svědectví.[5] Ve třetí dílčí novele bylo nově upraveno ustanovení o popření manželského původu dítěte.
 
  Faktické změny, které se v důsledku politických, sociálních a demografických změn před první světovou válkou v postavení ženy projevily (vyšší a kvalitnější vzdělání, nutnost práce mimo domov, plánované rodičovství), narušily do značné míry nejen tradiční konstrukt feminity, ale i právní zakotvení ženské otázky. Vznikem samostatného československého státu se do značné míry vytvořily předpoklady k prosazení nových norem ženského údělu. Československé Národní shromáždění bylo jedním z prvních zákonodárných orgánů, jenž uzákonil rovnoprávnost obou pohlaví. Ženy měly volební právo aktivní a pasivní, bylo jim konečně otevřeno i studium práv - poslední ženami nedobytá pevnost univerzitního vzdělání. Prvním prezidentem byl rozhodný feminista, parlament přišel s řadou iniciativ, které odstraňovaly diskriminaci žen – ne všechny se podařilo prosadit. Přesto lze tvrdit, že vznikly všechny předpoklady pro to, aby se hranice mezi oběma konstrukty začaly stírat.

 

Texty:
(Ukázky z pramenů a literatury jsou v souladu s autorským zákonem určeny pouze pro studijní účely, z daného důvody jsou chráněny zabezpečeným přístupem V případě zájmu kontaktujte: vladanhanulik@seznam.cz)

Marie Macková, Sňatek ve světle rakouského Všeobecného občanského zákoníku. In: Martina Halířová (ed.), Oznamuje se láskám vašim aneb svatby a svatební zvyky v českých zemí v průběhu staletí.Sborník z konference konané 13. a 14. září 2007 ve Východočeském muzeu v Pardubicích, Pardubice 2008, s. 67 – 73.

Obecný zákoník občanský císařství Rakouského, Vídeň 1862.

 


[1] Srov. Richard v. DÜLMEN, Kultura a každodenní život v raném novověku (16.- 18. století). I., Dům a jeho lidé. Praha 1999, s. 13 – 82.
[2] Hans Hattenhauer, Evropské dějiny práva. Praha 1998, s. 504.
[3] František Xaver VESELÝ, Všeobecný slovník právní. Díl druhý, Praha 1897, s. 295.
[4] Petra DOČKALOVÁ: Právní úprava majetkových vztahů mezi manželi v českých zeních (1918 - 2002). Slezský sborník 101, 2003, s. 458.
[5] Karel MALÝ a kol., Dějiny českého československého práva do roku 1945. Praha 1997, s. 240.