Gender a normativní literatura

(English)

  Evropské pedagogické myšlení reagovalo na filosoficky, právně a lékařsky zakotvenou polaritu pohlaví: už v roce 1789 vychází v Braunschweigu bestseller Väterlicher Rat an meine Tochter. Německý lingvista a pedagogický spisovatel Joachim Heinrich Campe, dobře obeznámený s pařížským prostředím, zde ve formě oblíbeného dialogu osvětluje své jediné dceři Charlottě, které spis věnoval, co je „určením ženy". Má trojí úkol, čili povolání, jak říká autor. Jako manželka je povinna svému choti láskou, starostlivostí a péčí, jako matka je povinna porodit a vychovat děti, jako hospodyně se vyznačovat pořádkumilovností, čistotou, pílí a šetrností.[1] Campe zemřel roku 1818, jeho práce (a další díla německého filantropismu) však vycházely po celou první polovinu 19. století a ovlivnily vychovatele v celé Evropě.[2]

 

  České země nebyly výjimkou. Genderové konstrukty se v průběhu dlouhého 19. století měnily jen pomalu. O jejich popularizaci se zasloužily pedagogické spisy patřící do žánru preskriptivní[3] (normativní) literatury, jejíž počátky spadají v českém prostředí právě do doby předbřeznové. Vedle populárně psaných pedagogických spisů sem patří i některá díla beletristická s výrazným didaktickým zabarvením. V českých zemích má tento žánr specifikum: respektuje duplicitu identit skupiny, k níž se obrací: česká žena 19. století se spontánně identifikuje se svým jasně určeným ženským údělem, současně - třebaže ne pokaždé spontánně - přijímá skupinovou identitu češství.

  Pokud se týče ženského genderu, převládají ve zkoumaných pramenech dva cíle: vštípit čtenářce normy spojené s jejím budoucím posláním manželky a hospodyně (nikoli matky: fyziologická podstata těhotenství byla tabu a populárně naučné spisy obracející se k matkám se objevily až po polovině 19. století) a současně ji seznámit se základními normami chování. Ženská preskriptivní literatura tak suplovala až do přelomu století příručky společenského chování, společenskými katechismy.

  Jazykově české společenské katechismy vznikaly v době, kdy se upouštělo od přísných forem etikety a formy společenské komunikace se zjednodušovaly. V českém vlasteneckém prostředí byla navíc původně francouzská přísná etiketa spojována s privilegovaným prostředím jazykově německým. Zjednodušení těchto norem bylo tedy i výrazem určitého protestu proti německé kultuře a současně výrazem identifikace s obrozujícím se českým národem.[4] Žena zůstala ve společenských katechismech dlouho jen objektem. Zacházení s „krásnou pletí“ vyžaduje podle představ jejich autorů respektování některých zásad: ženy nemají smysl pro humor, je třeba respektu k ženskému vzhledu, zvědavosti, citlivosti, parádivosti, hovornosti, popudlivosti, svéhlavosti, pobožnosti, pověrčivosti, žárlivosti…[5] Autoři společenských katechismů neodmítají ženu vzdělanou, ale nesmí být příliš učená, neboť taková je „k nevyvstání“.[6]

  Vznik literatury určené ženské mládeži je spojen s rozpadem původního synkretismu,[7] jímž se jazykově česká literatura v průběhu první poloviny 19. století vyznačovala. Rozrůznění žánrů probíhá paralelně s dotvářením českého spisovného jazyka, v době, kdy vzniká kompletní jazykový systém odpovídající potřebám moderní společnosti. Právě tehdy, v druhé fázi tzv. národního obrození, se objevují díla, jež můžeme (s jistými výhradami) zařadit do žánru dívčí preskriptivní literatury.

  K poučení žen a dívek sloužily především „domácí hospodyňky“, které sice nabádaly dívky k slušnému chování, ale jejich primární cíl ležel jinde. Mladá hospodyňka v domácnosti, jak sobě počínati má, aby své i manželovy spokojenosti došla. Dárek dcerkám československým, knihaMagdaleny Dobromily Rettigové, jakýsi klíč a desatero šťastného a mravného rodinného života,[8] napsaná roku 1833, vyšla o sedm let později. Autorce šlo o stanovení základních norem ženského chování a jednání - náboženské víry, smyslu pro pořádek a čistotu, pracovitosti, šetrnosti, pokory, submisivního chování vůči manželovi, dovednosti zacházet se služebnictvem. Do příručky vtělila rozsáhlé pensum poučení o vedení domácnosti i základní poučení o etiketě české vlastenecké společnosti: jazykem společenské komunikace jí byla čeština. Rettigové se zde podařilo spojit tři výchovné cíle: osvojení a automatizaci „ženských" dovedností, vštípení nutnosti dalšího sebevzdělání, propagaci vlasteneckých zájmů spojenou s komunikací v češtině. Submisivní postavení ženy nezpochybnila ale ani v nejmenším; tato dikce zůstane závazná ještě v několika dalších desetiletích.

  O trendech evropského feministického myšlení byla z českých publicistek nejlépe informována Sofie Podlipská, ovlivněná především názory Johna Stuarta Milla. Své představy vyjádřila v celé řadě rozsáhlejších i menších publikací. Genderové role v jejím pojetí byly jasně dány a historicky zakotveny: žena-matka odpovídá za blaho příštího pokolení, muž vytváří rodině hmotné zázemí, současně odpovídá za „obranu tělesně slabších spolubratří, dětí, žen, starců“, za „pokrok ducha veškerého pokolení.“[9] Osnovnou vlastností ženského genderu je láska v metafyzické podobě – nejen láska mateřská (ta stojí na první místě), ale i manželská a obecně láska k lidstvu. Bez lásky, která v pojetí Podlipské postrádá jakékoli erotické konotace, nelze uzavřít manželství. Autorka připouští realizaci lásky i mimo rámec rodiny: v „profesionálním“ vychovatelství, případně v některém dalším „odvětví ženského povolání“.[10]

  Také vrstevnice Podlipské Věnceslava Lužická akcentuje dobro, lásku a vlastenectví coby hodnoty rozhodující v životě české domácnosti. Za jejich uvedení v život je odpovědná právě žena. Žena v očích Lužické má mimořádnou odpovědnost za mravní stav národa, proto je práce žen v české domácnosti srovnatelná s prací muže pro český národ. Lužické nelze upřít jedno prvenství: je z dobových autorek jediná, kdo ve svém spisku Svatební dar. Listy dobré babičky ku provdané vnučce vnímá genderovou disproporci v komplementaritě ženské a mužské role v rodině: zatímco dívka je odmalička připravována na roli matky, manželky a hospodyně, „nikdo se nestará o to, aby také jinoch vychoval se za manžela a otce, nejinak, než jakoby si každý chlapec toto velké umění na svět již přinesl".[11]

  Smělé náznaky proměny ženského ideálu jsou patrny v zajímavém článku literárně činné učitelky Julie Gintlové Ideál ženy emancipované, který vycházel na pokračování ve čtvrtém ročníku časopisu Ženské listy v roce 1878.[12] Z textu zaznívá zřetelně nový tón: hlavním působištěm ženy je sice stále dům, domácnost, což však nijak nevylučuje vlastní profesi ženy mající právo na výkon placené a kvalifikované profese, jíž lze skloubit s mateřstvím. Předpokladem této emancipace je podle autorky „emancipace" muže, který je ochoten (a dokáže) vykonávat všechny „ženské" práce.
Je zřejmé, že postavení ženy, které podobné prameny odrážely a současně spoluurčovaly, se během posledních desetiletí 19. století rychle měnilo. Změnila se demografická praxe, zvýšil se sňateční věk, ubylo dětí v rodinách, snížila se kojenecká a dětská úmrtnost. Mužů, kteří - většinou z ekonomických důvodů - nikdy neuzavřeli sňatek, přibývalo. Tím přibývalo i neprovdaných, tedy materiálně nezajištěných, žen. Už válka roku 1866 znásobila počet vdov, nucených zajistit si obživu. Přičtěme k tomu zvyšující se vzdělanost žen: od roku 1870 existovala možnost maturity na dívčím pedagogiu, od roku 1890 dívčí gymnázium Minerva, od přelomu století studovaly dívky – byť stále málo početné - na pražské univerzitě.

  Filosofický diskurs o rodině a ženě měl širší sociální dopad díky recepci představiteli německého romantismu. Především Hegelův dualismus veřejného a privátního našel svůj výraz v krásné literatuře. Schillerovy verše o hospodyni, strážkyni domácího krbu, od rána do večera činné v domácnosti, nadto trpělivé vychovatelce, napsané roku 1799,[13] se po celé 19. století tiskly v jazykově německých školních čítankách i v učebnicích němčiny žáků a studentů českých. Genderové stereotypy najdeme i v krásné literatuře psané v češtině. Jedna z prvních autorek, která se od dvacátých let 19. století pokoušela své představy beletrizovat, Byla zmíněná Rettigová. V nakladatelství Jana Hostivíta Pospíšila vyšly roku 1821 a 1822 dva díly Mařenčina košíčku, Věneček pro dcery vlastenecké, evokující raněnovověký topoi panenského vínku,roku 1825, a Příběhové pro dcerky české a moravské z Kocebue přeložené z roku 1828. Povídky měly pobavit, vychovávat, vštěpovat mravní zásady,[14] především však utvrdit v čtenářce pokoru a vstřícnost vůči ženské roli, gendrovému konstruktu jasně vymezenému sociálně, právně i ideově. Odklon od ženských ctností je vždy tvrdě, ba krutě trestán, smrtí nebo šílenstvím.

  Pomocí beletrizovaných krátkých příběhů „ze života“ artikulovala své výchovné zásady také Sofie Podlipská. Třídílné Příklady z oboru vychovávacího[15]patří mezi nejschematičtější „opusy“ autorky – snad proto jsou tak výmluvným pramenem. Podlipské hrdinky – ať jsou dívkami ze zámožných či nezámožných rodin - mají na paměti své hlavní „povolání“: stát se manželkou, matkou (především) a dobrou hospodyní. Žena v podání Podlipské už a priori nepočítá s mužskými neřestmi, manželství je založeno na náklonnosti a hlubokém porozumění, umožněném především vzděláním ženy, přistupuje důraz na racionalitu. Domácnosti panuje dívka vzdělaná, poučená, myslící, obeznámená s poznatky z přírodních věd, medicíny a pedagogiky, které uplatňuje ve výchově dětí, schopná racionalizovat domácí práce, neboť se k nim alespoň jeden rok připravovala ve zvláštních kurzech.[16] Výdělečná, výhradně kvalifikovaná práce je přípustná,[17] ale jen jako doplnění neuspokojivých rodinných příjmů.

  Nakročení k jisté proměně konstruktu feminity dokládá velmi oblíbený „románový cyklus“ německé autorky Emmy Rhodenové Svéhlavička, který po svém „zčeštila“ Eliška Krásnohorská; vycházel od 90. let 19. století.[18] Celý příběh hrdinky Zdenky, ubíhající od bouřlivé puberty po zklidnělé mateřství, je provázen mravními ponaučeními konstruovanými na základě protikladu mezi „obecně“ přijímaným konstruktem feminity, jehož příliš úzké mantinely autorka kritizuje,[19] a akcentem na model moderní, „moudře“ vzdělané dívky. Zušlechtění se děje „řádem“: časným vstáváním, pravidelnou prací, pořádkem, přesností a především vzděláním. Nechybí další, českojazyčnou preskriptivní literaturou obecně sdílený cíl: vlastenectví.

  V kontextu vývoje ženské otázky zůstává v půli cesty Růžena Jesenská, autorka knihy určené dospívajícím dívkám. Jarmila, hrdinka její stejnojmenné didaktické povídky,[20] je jednoznačně vychovávána pro sňatek. Kromě jazyků a hudby se naučila vařit, šít, dohlížet na služebnou, přijímat návštěvy, starat se o malé děti. Vyzná se v literatuře a výtvarném umění, má vytříbený (byť dobově podmíněný) vkus. Je vychována v lásce k národu. Jesenská dopřála své Jarmile vzdělání, které však nesměřovalo k získání kvalifikace.
 
Texty:
(Ukázky z pramenů a literatury jsou v souladu s autorským zákonem určeny pouze pro studijní účely, z daného důvody jsou chráněny zabezpečeným přístupem V případě zájmu kontaktujte: vladanhanulik@seznam.cz)
 
 
 

 


[1] Annette Kuhn (ed.): Chronik der Frauen, Dortmund 1992, s. 311.
[2] J. Jungmann ve své Historii literatury uvádí Campeho Knížku mravů pro děti z roku, 1820?; Rettigové Mařenčin košíček z r. 1821, Věneček, Chudobičky a Mladou hospodyňku. Oddíl „Spisy pro mládež“ zahrnuje   celkem 112 bibliograf. položek, ale bez genderové specifikace, spíš bývá zdůrazněno „povídky pro mládež obou pohlaví". Josef JUNGMANN, Historie literatury české, Praha 18492, s. 463 – 470.
[3] V Čechách užila označení „preskriptivní“ jako první zřejmě Alena Šimůnková ve studii Statut, odpovědnost a láska: vztahy mezi mužem a ženou v české měšťanské společnosti 19. století. Český časopis historický 95, 1997, s. 55 - 109. V českých jazykových slovnících výraz nenajdeme. V Akademickém slovníku cizích slov, II, Praha 1995, s. 617, je uvedeno slovo preskripce ve smyslu 1. předepsání, předpis, nařízení, dispozice; 2. zákaz vymahatelnosti, žalovatelnosti, práva, promlčení. Odtud i adjektivum preskripční. Připomeňme, že pod tímto pojmem „preskriptivní“ rozumíme literaturu, která předepisuje modely žádoucího chování a jednání, ať se jedná o zdravou životosprávu, společenskou či náboženskou komunikaci, o pravidla spojená s určitou sociální rolí.
[4] Vladimír  Macura, La tradition protocolaire tchèque et slovaque du début du XIXème siècle et ses adaptations socialiste, In: Alain Montandon (ed.): Savoir-vivre en Europe: modèles et langages: Norvège, Pologne, Roumanie, Pays-Bas, Pays tchèques et slovaques, Paris 1994, s. 73.
[5] Jaroslav KVĚTENSKÝ, Tajemník lásky a dvorný společník. Vzory k dopisům milostným, jakož i navedení pro mladé lidi, jak se mají chovati ve společnosti, zvláště chtějí-li získati lásku dívky; návod pro mladé dívky, jak lze zalíbiti se a získati dobrého a věrného manžela; hry společenské; květomluva; drobné verše atd. atd. 3. nově upravené a přehlédnuté vydání, Praha, b. d. (mezi 1891 a 1912), s. 126; J. Jelínek, Rádce milenců. Pravidla slušného se chování, zvláště pro mladé lidi; hojná zásoba dopisů milostných, společenské hry a zábavy. Květomluva aj. V Telči, b. d. (1897), s. 24-25.
[6] Jelínek, Rádce milenců, s. 23 – 27, 44.
[7] Vladimír Macura, Znamení zrodu. České národní obrození jako kulturní typ,2 Jinočany 1995, s. 29.
[8] Naděžda Melniková-Papoušková, Praha před sto lety, Praha 1935, s. 100.
[9] Sofie PODLIPSKÁ, Účastenství ženy na vychování lidstva, Pracovna 2, 1895 – 1896, s. 10; dle Jitka MAŠÁTOVÁ, Sofie Podlipská.Vychovatelské snahy české spisovatelky 19. století v teorii a praxi. Diplomová práce. Filozofická fakulta Univerzity Palackého v Olomouci, Olomouc 2005, s. 66.
[10] Sofie PODLIPSKÁ, Listy staré vychovatelky. K někdejším schovankám. Praha 1868, s. 15 – 29; TÁŽ, Studie o práci. Praha  1889, s. 4.
[11] Věnceslava LUŽICKÁ Svatební dar. Listy dobré babičky ku provdané vnučce. Praha 1906, s. 25.
[12] Julie GINTLOVÁ, Ideál ženy emancipované. Ženské listy 6, 1878, s. 1-4, 19-21, 35-38, 50-54.
[13] Srov. Hans Hattenhauer: Evropské dějiny práva. Praha - München 1999, s. 504 - 505..
[14] Josef Johanides, Magdalena Dobromila Rettigová, Rychnov n. Kněžnou 1995, s. 135.
[15] Žofie Podlipská, Seminární texty z oboru vychovacího. I. díl, Praha 1874.
[16] Žofie Podlipská, Příklady  z oboru vychovacího, III., Praha 1875, s. 69.
[17] Titul první kapitoly III. dílu zní „Matka dělnice“ – s továrnou nemá ale pranic společného – matka získává prostředky uměním: maluje portréty. Podlipská, Seminární texty z oboru vychovacího. III., Praha 1875, s. 18an.
[18] Emma z Rodenu, Svéhlavička. Příběh z pensionátu. Dospělým dívkám českým vypravuje El. Pechová-Krásnohorská. 5. vydání, Praha, b. d. (1915), s. 5 – 6.
[19] Emma z Rodenu, Svéhlavička, s. 23.
[20] Růžena JESENSKÁ, Jarmila. Dospívajícím dívkám. Praha 19242.