Gender a egodokumenty

 (English)

  Mezi prameny osobní povahy řadíme osobní či cestovní deníky, soukromou korespondenci, memoáry či autobiografie a soukromé peněžní deníky. Posledně jmenovaný pramen se vztahuje k dějinám spotřeby, cen a mezd; pokud se jedná o peněžní deníky vedené ženami, mohou být pramenem ke strategiím uvnitř rodiny. Bádání o nich je zatím v samých počátcích.

 

  Do kategorie pamětí (memoárů) spadají vzpomínková vyprávění zaměřená především na prostředí a osobnosti, které autor poznal, a na události, jichž byl svědkem. Jako žánr spadají do literatury faktu, obsahují časové údaje, místní názvy, vlastní jména a portréty reálných osob i jejich autentické výroky. Vycházejí ze subjektivního stanoviska vypravěče, který se snaží snaha představit sám sebe v optimální podobě, případně provést obranu vlastního života. Na rozdíl od deníku či autobiografie se snaží o objektivitu podání. Navzdory tomu autor provádí vědomý i nevědomý výběr zachycovaných událostí – vytváří vlastní narační vzorec jednání, který předkládá jako svůj stylizovaný životní příběh a nepřímý autoportrét. Tato selektivnost může být naznačena v názvu pamětí: Vzpomínky, dojmy, ohlédnutí, Svědectví jednoho života...

  Při textovém zpracování čerpá autor z vlastní, v nejlepším případě fenomenální paměti, soukromých deníkových záznamů, zápisků, korespondence, esejí, rozhovorů, cestopisů aj. Klasicky pojaté paměti inklinují alespoň rámcově k ucelenosti, v chronologicko-kronikářském sledu zachycují průběh celého aktivního života autora. Paměti předpokládají časový odstup od událostí, jenž se projevuje prolínáním, méně často konfrontací dvou časových perspektiv.

  Autory pamětí se stávají většinou známé osobnosti, někdy i osoby, které patří do oblasti inzitní literatury[1] (srov. paměti Aloise Beera,[2] babičky Kavalírové aj.[3]).
Podle vztahu k realitě lze rozlišit paměti autentické a fiktivní, napodobující jejich znaky formou beletrie. Podle pojetí mohou být paměti monografické (tvůrce-život-dílo), panoramatické (historické souvislosti), paměti zbeletrizované a mozaikovité (běžně nazývané vzpomínky, liší se obsahovou marginálností či fragmentárností, ale většinou se nedají dobře odlišit).

  Paměti mají někdy podobu rekonstrukce osudu příznakového pro profesní skupinu, například učitelstva (Konstantin Víták[4]). Paměti literátů bývají beletrizovány do dílčích „obrazů“.
 
Pisatel může k zachycované skutečnosti zaujmout dva různé postoje:
1. vědomě subjektivní, podle altenbergovské[5] zásady „wie ich es sehe“, jak to vidím;

2. snažit se o relativně objektivní stanovisko, „jak to ve skutečnosti bylo“. Ale i v tomto případě je zřetelná subjektivní interpretace, daná přímou bezprostřední účastí a zainteresovaností autora-hrdiny memoárů na zobrazovaných dějích.
 
 Určující pro podobu narace je předpokládaný čtenář (např. Ladovy Vzpomínky z dětství byly určené dětem,[6] Marie Strettiová psala své vzpomínky pro vnučky,[7] babička Kavalírová pro své dospělé děti, Václav Černý pro informovaného čtenáře)[8] a funkce, jež je pamětem přikládána (politická, výchovná).[9] S tím úzce souvisí výběr faktů, který je oběma skutečnostmi podmíněn.

  Na rozdíl od memoárů, majících tři časové roviny (rovinu žitého, psaného a rovinu receptivní) a určených širším vrstvám ne vždy specifikovaných čtenářů, má dopis svého jasného adresáta. Korespondence patřila v době, kdy cestování bylo zdlouhavé, namáhavé a často nebezpečné, k velmi důležitému prostředku komunikace. Je vydatným pramenem, současně ale skrývá některá úskalí. Její hlavní nevýhodou je diskontinuita a torzovitost. Kritický přístup ke korespondenci vyžaduje konfrontovat ji s jiným typem pramenů, což však není pokaždé možné. Epistolární žánr je alusivní a ne pokaždé je možné jednotlivé náznaky, narážky, osoby (onu „korespondenční síť[10]) rozluštit a identifikovat. Každodennost je v korespondenci rozmělněna, přizpůsobena momentální situaci, styl korespondence podléhá módnímu úzu, což někdy snižuje její vypovídací charakter. Dopisy vyměňované uvnitř rodiny mají dvojí funkci: jednak informovat o tom, co se děje mimo místní a časový dosah adresáta, současně jsou lékem proti samotě, stesku, vytvářejí iluzi blízkosti pisatele a adresáta. Rodinná korespondence není určena, na rozdíl od dopisů přátelům a známým, k předčítání v salonu.[11]

  Úvahy o podobě feminity či maskulinity nacházíme nejčastěji v osobních (někdy i cestovních) denících Jejich cílem byla niterná potřeba zachytit denní události, zaznamenat myšlenku, vypsat se z trápení či radosti. pisatele deníku je dvojí: jedno píše, druhé sleduje a koriguje.[12] První volí výrazy, druhé uplatňuje individuální hledisko při výběru skutečností, které budou zachyceny.

  Pokud se týče žen a mladých dívek, které se v průběhu dlouhého 19.století pustily do psaní deníku, byly si vědomé svého sociálního pohlaví, které dokázaly vyjádřit jazykem: slovy deníku vztahovaly svůj obraz k obrazu obecně přijatelnému, ke konstruktu feminity. Je lhostejné, zda se s ním autorka identifikuje, nebo se vůči němu vymezuje, bouří. Má v sobě normu, ideál, cíl, ke kterému směřuje. Pisatelka tak při psaní vytváří svůj obraz, prostřednictvím jazyka konstruuje realitu. Víme, že (většinou) neznámý čtenář byl předpokládán, ale autorka volila tento postoj nejen kvůli němu: i sama před sebou se snažila vyhovět nárokům, jež na ni byly kladené. A ty byly rigidní, vždyť žena stále zůstávala oním „přívěškem lidské rasy.“[13] Byla něčí dcerou, ženou, sestrou, matkou. To zavazovalo: žila především pro druhé a její vlastní pocity neměly být relevantní. Samotná či samostatná žena byla něčím neobvyklým.

  Hloubavá pisatelka, především zajímá-li se o filosofii, psychologii, astronomii či politiku, klade otázky po smyslu lidského života. Není divu, že některé z nich se dobraly až problému rovnosti obou pohlaví. Sebereflexe tak mohla směřovat ke konfrontaci s mužským světem, k odkrývání „já" pomocí uvědomění si „jinakosti". Právě zde se deník stává vydatným pramenem k rekonstrukci gendrového pohledu, k vnímání feminity či - vzácněji - maskulinity. Do jaké míry se rakouských (či českých) zemí dotkla „krize mužství, jež nepřestala „ohrožovat“ západoevropské země od vystoupení preciózek na počátku 17. století,[14] neumíme zatím říct. V každém případě vnímala žena 19. století superioritu mužského pohlaví od útlého věku. Vnímala a přijímala: touhu po vědění, nebyla-li hned v zárodku utlumena, rozvíjel a posilovat u děvčátka zpravidla otec. Bratr zaujímal v rodině důležitější postavení než ona. V kontaktu s ním si dost možná uvědomovala svazující konvence svého pohlaví: bratr mohl víc v učení, zábavě i probouzející se erotice, nekladly se na něj tak přísné požadavky.[15] Mužnost byla v době, kdy domácí práce neměla žádnou jasně kvantifikovatelnou hodnotu, spojována i s výkonností. 0d sedmdesátých let 19. století maskulinita splývá s brannou povinností, což vedle smutku (má-li „do pole“ odejít blízká osoba) dává příležitost i ke zpochybnění hodnoty této mužné výsady.[16] Válka – v průběhu dlouhého 19. století proběhly konflikty tři – posilovala militantní složku mužské identity. Ta odpovídala dichotomii mužského a ženského světa, komplementaritě pohlaví, zaručující údajnou harmonii mezi mužem a ženou. Přesto jakoby „slabošství evropské civilizace“ posledních let 19. a počátku 20. století zasáhlo i české země: na jedné straně mravní nedostatečnost „neušlechtilých“ mužů v lékařském diskursu, na druhé straně ženské deníky hodnotící kladně spíše mužskou empatii, jemnost, ba i fyzickou přitažlivost, než staletím petrifikované „virilní“ rysy.

  Genderový konstrukt feminity odkazoval ženu do privátní sféry, byla manželkou, matkou a hospodyní. S jistou dávkou zjednodušení můžeme říct, že pisatelky deníku mohly ve vztahu k tomuto konstruktu zaujmout tři postoje: zcela se s ním ztotožnit, s jistou modifikací ho přijmout, nebo ho odmítnout. Pro první postoj, naprosté s ztotožnění s dobovým konstruktem feminity, zřejmě nenajdeme mezi pisatelkami žádný příklad. Žen, které se s dobovým modelem ženství identifikovaly, ale přály si modifikaci v podobě přístupu žen ke kvalitnějšímu, případně odbornému vzdělání, objevíme naopak hned několik. Především Sofii Podlipskou, považovanou veřejností za emancipistku, která připouštěla ženskou profesi, ale ideálem jí zůstala vzdělaná a chápající manželka (partnerka vzdělaného a chápajícího manžela) a matka: hospodyně, švadlena, společnice.[17] Stejně uvažovaly obě sestry Riegrovy, které se označení emancipistkami bránily. Vidinou vzdělané ženy se opájela nyvá Růžena Svobodová, která už jako velmi mladá dívka docházela na „emancipační“ přednášky do domu U Náprstků a vážila si práce učitelky.[18] Teprve později se pro ni stala emancipovaná žena odstrašujícím příkladem.[19] A do třetí skupiny patřily – vedle žen, jimž se manželství tragicky nevydařilo - aktivní, sebevědomé ženy, ba pisatelky-rebelky. Nespokojenost s ženským údělem,[20] jehož abstrakcí bylo všeobecně panující přesvědčení, že se žena má držet doma, šít, uklízet a vařit, vedla k postojům, jenž měly provokovat maloměstské prostředí (formu protestu nabylo požívání alkoholu a kouření), či k hledání odpovědi na otázky spojené s ženským vzděláním a emancipací v četbě. Najdeme i stížnost na konvencí vynucenou ženskou „nedostatečnost”. Zatímco feministická žurnalistika občas předběhla dobu modelem manželského soužití, v němž je žena ekonomicky aktivní a s mužem se o domácí povinnosti partnersky dělí, rebelky s pomocí muže (na rozdíl od publicistiky nesporně reálně) nepočítaly. Ba dokonce u samostatných, energických, konvencemi nevázaných a ekonomicky nezávislých žen nebudil muž, zastávající se žen, valný respekt.

 

Texty:

(Ukázky z pramenů a literatury jsou v souladu s autorským zákonem určeny pouze pro studijní účely, z daného důvody jsou chráněny zabezpečeným přístupem V případě zájmu kontaktujte: vladanhanulik@seznam.cz)

Salomon Friedberg-Mírohorský, Literární archiv Památníku národního písemnictví, Salomon z Friedbergu, Osobní fond, Paměti.

Zdeňka Šemberová, Dopis otci, 20. 6. 1864. Archiv Městského muzea Vysoké Mýto.

Deníky Františky Honlové z České Třebové. K vydání připravili a poznámkami opatřili Vladan Hanulík, Sylvie Černá, Andrea Hudáková, Lucie Jelínková a Michaela Šandová. Úvod Milena Lenderová, Pardubice 2005.

 


[1] Naivní literatura, pololiterární tvorba zveřejňovaná většinou dodatečně tiskem. Jejími hlavními rysy jsou spontánní životní zkušenost autora, expresivní výrazové prostředky, intuitivní a emocionálně motivované směšování stylistických prostředků a ignorování hranic žánrů.
[2] Alois BEER, Lituji, že nejsem básník. Ed. Karel Michl a Rudolf Skřeček., Praha 1970.
[3] Paměti babičky Kavalírové. Osmé ilustrované vydání. Vyd. Josef Jan Frič za spolupráce Olgy Zielecké. Praha 1940.
 
[4] Konstantin VÍTÁK, Paměti starého učitele, vlastence, persekucí postiženého. 1., 2. Praha 1902, 1904.
[5] Peter ALTENBERG (1859 – 1919), vídeňský básník, Wie ich es sehe, 1900; česky vydal r. 1919 J. Otto; dále česky např. Extrakty života, Hradec Králové 2004.
[6] Josef LADA, Vzpomínky z dětství. Praha 1988.
[7] Marie Strettiová, O starých časech a dobrých lidech. 4. vydání, Praha 1940.
[8] Václav ČERNÝ, Paměti. 1. – 3., Praha 1992 – 1994.
[9] Vlastimil VÁLEK: K specifičnosti memoárové literatury. Brno 1984, s. 55.
[10] Cécile Dauphin, Pierette Lebrun-Pézérat, Danièle Poublan, Ces bonnes lettres. Une correspondance familiale au XIXe siècle. Préface Roger Chartier. Paris 1995, s. 14..
[11] Catherine PELLISSIER, Les correspondences des élites lyonnaises au XIXe siècle. In: Correspondence jadis et naguère. Sous la direction de Pierre Albert. Paris 1997, s. 389.
[12] Beatrix DIDIER: Le journal intime. Paris 1976, s. 116 – 117.
[13] Slova anglického spisovatele a esejisty Richarda Steelea, cit dle Nathalie Zemon DAVIS, Arlette FARGE (ed.): Historie des femmes en Occident, 3, Paris 1991, s. 27.
[14] Elizabeth BADINTEROVÁ: XY. O mužské identitě. Praha 2005, s. 21 an.
[15] Ursula A. J. BECHER: Weibliches Selbstverständnis in Selbstzeugnissen des 18. Jahrhunderts, in: Ursula A. J. BECHER, Jörn RÜSEN (ed.): Weiblichkeit in geschitlichtlicher Perspektive. Fallstudien und Reflexionen zu Grundproblemen der historische Frauenforschung. Frankfurt am Main, 1988, s. 222.
[16] Srov. Milena LENDEROVÁ, Vladan HANULÍK, Sylvie ČERNÁ, Andrea HUDÁKOVÁ, Lucie JELÍNKOVÁ, Michaela ŠANDOVÁ (ed.): Deníky Františky Honlové. Fontes Historie Pagi Pardubicensis, 2, 2005, Pardubice 2005, s. 43.
[17] Literární archiv Památníku národního písemnictví (dále LA PNP), Sofie Podlipská, Osobní fond, rukopisy vlastní, Upomínka na roky 1853 – 1856; Deník (bez názvu) 1856 – 1857; Deníkové záznamy (bez názvu) 1858 – 1861; zápis z 28. 2. 1857.
[18] „Večer jsem šla do spolku učitelek, Líbí se mi vzdělané ženy, ženy uvědomělé ženy mající povinnosti a v tom milém kroužku učitelek jsem jich našla velmi mnoho. Dovednou pohovořit o každém předmětu s jakýmsi nadšením přirozeným jen u ženy vzdělané a sečtělé. A vidím jak nesprávné jsou úsudky a náhledy odsuzující učitelky a hledící pro dívky zjednat síly mužské které nedovedou děti pochopit tak jako to může žena-dívka. […] O, nechápu, jak mohou muži odsuzovat vzdělaní u ženy a smát se mu.“ LA PNP, Růžena Svobodová, osobní fond, rukopisy vlastní, Deník 1881 – 1886, zápisy z 6. a 7. 9. 1886.
[19] Někdy v září či říjnu 1894, po přednášce Karla Baxy o ženské vzdělanosti, Svobodová „charakterizovala“ emancipované ženy jako „chorobné zjevy hrbatých nebo jinak zkroucených starých panen, jimž s nepodařilo vdáti se a které by rády ztratily svůj preadikát... vzdělání a vychování žen a emancipace jsou pojmy různé. odporující si.“ LA PNP, Růžena Svobodová, osobní fond, rukopisy vlastní, Deníkové zápisky 1881 – 1918, též zápis z 28. 12. 1894, týkající se socialistek Karly Máchové a Barbory Rösslerové.
[20] Nováková si stěžuje na „zákony a konvence”, které jí brání vyznat lásku vyvolenému, LA PNP, Teréza Nováková, osobní fond, rukopisy vlastní, Thyrza´s Diary, zápis z 29. 9. 1873. Honlová píše: „žena, vlastně děvče, v mojích poměrech jen otrokyní bez vlastní moci je. Žijem v devatenáctém století, nesmysl což může čas za několik zpátečnických náhledů? Kéž bych jich bylo jen několik!” Deníky Františky Honlové, s. 42.