Exkurze ÚHV 2013 - Z Lombardie do Piemontu aneb zápisky z cest

den první / den druhý / den třetí / den čtvrtý / den pátý / den šestý

 

 

Den první, 28. dubna 2013: několik málo slov o počátku exkurze

Jana Müllerová, Pavlína Kutová, Markéta Surovcová

Naše expedice začala v šest hodin ráno před budovou univerzity. Psal se 28. duben 2013. Vzduch byl chladný a nebe pošmourné. Několik lidí ovšem chybělo. Naštěstí i to bylo součástí našeho promyšleného plánu. O hodinu později byli tito promrzlí studenti nabráni u čerpací stanice v Praze na Černém mostě. Cesta ubíhala rychle a čas jsme si krátili ranními vtípky o rekordně nízkých teplotách.

První delší zastávka byla u čerpací stanice mezi Plzní a hraničním přechodem Rozvadov. Většina zájezdu vyběhla na očekávaný záchod, kávu či cigaretku a zdálo se, že cesta může pokračovat. Opak byl bohužel pravdou. Při startování v motoru jen nepříjemně zaškytalo. Naše první zastávka se zdála býti i poslední. V našich myslích, ranním vstáváním otupělých, se začaly spřádat alternativní plány.
„Přejdeme Alpy jako Hannibal, akorát bez slonů!“ volali nadšeně jedni.
„Dojdeme pěšky do Kladrub! Ať aspoň něco uvidíme…“ prohlašovali ti pesimističtější.
I přes katastrofu visící nad našimi hlavami, měla většina osazenstva skvělou náladu. Tedy až na řidiče, které bylo po většinu času vidět pouze skrze okénka, kterak zběsile pobíhají kolem autobusu a šermují na sebe rukama.

Po dvaceti minutách dobrou náladu vystřídal pocit zmaru a hlavní zábavou se stalo sledování teploměru, který hlásal pouhých 12°C. Místo jedné kávy stihli někteří káv pět a zásoba cigaret se také povážlivě tenčila.
Pobíhání a šermování rukama se nakonec ukázalo účinným, neboť po necelých dvou hodinách motor naskočil a my za nadšeného jásotu a hlaholení vyrazili vstříc zážitkům.

Další část cesty ubíhala neobyčejně rychle, protože bylo třeba stihnout předem domluvenou prohlídku v sídle bavorských vévodů Wittelsbachů v Landshutu. Když jsme o několik hodin a stovek kilometrů později vyskákali z autobusu, naskytl se nám ohromující pohled na první cíl naší cesty. Hrad Trausnitz, vybudovaný v roce 1204, se hrdě pnul na kopci nad námi. Po několikaminutovém středně těžkém stoupání skrz středověké opevnění jsme se ocitli na renesančním nádvoří hradu. Následovalo pár okamžiků zmatků, zahrnujících první zkoušku komunikačních dovedností leaderů naší výpravy (dr. Vítězslav Prchal, dr. Zbyněk Vydra) a sčítání členů skupiny, z níž neustále někdo odbíhal na prohlídku místních toalet. Když se vše s úspěchem vyřešilo, vyzvala nás místní průvodkyně, abychom ji následovali.

Na začátku prohlídky jsme se mimo jiné dozvěděli, že všichni plynně rozumíme německy, a že hrad z valné většiny vyhořel ve 20. století. Dále jsme měli možnost obdivovat krásná kachlová kamna, která byla nesmyslně umístěná u oken. Sledovali jsme také úchvatné nástěnné gobelíny ze 17. století, na kterých byly znázorněny skutky falckraběte Otty von Wittelsbach. Krom jiného nás zaujalo také renesanční schodiště bláznů s nádhernými malbami z italské Commedia dell´arte a gotická hradní kaple. Někteří z našich řad si ověřili, že slova pana profesora Škabrady na nás mají značný vliv. Vzápětí totiž studenti modulu Péče o kulturní dědictví vytvořili samostatnou frakci, která svou pozornost upírala více než k výkladu, k oknům, dveřím, schodům, závěsům a skleněným výplním. Celá prohlídka byla završena dech beroucím pohledem na město z lodžie, která pochází z 16. století.

Poté, co jsme sešplhali zpět do města, vedly naše kroky k majestátně vyhlížející dominantě Landshutu. Trojlodní halový kostel sv. Martina postavený ve slohu vrcholné gotiky nás ohromil svou velikostí. Stavba, která byla započata kolem roku 1389 a dokončena byla až roku 1500, je známá především svou věží, která je výškou 130,6 metrů považována za nejvyšší cihlovou věž na světě. Ani vnitřní prostory nás nenechaly klidnými. Na první pohled nás překvapil kříž na hlavním oltáři, který patří mezi největší krucifixy z pozdně gotické doby. Úchvatně provedená architektura a umělecké vybavení kostela ovšem nebyly jediným lákadlem. Frakce modulu Péče o kulturní dědictví se soustavně zastavovala a ukazovala si na dokonale vyřezávané dveře, na úžasné způsoby zavěšení dveří a na promyšlené systémy zástrčí.

Jednou z mnoha zastávek v tomto malebném městečku, kterou bychom neměli opomenout je městské vévodské sídlo (Stadtresidenz), jenž je nejstarší renesanční stavbou severně od Alp (1536) a radnice, zdobená výjevy ze známé Landshutské svatby. Jednalo se o sňatek Jiřího Bavorského s polskou princeznou Hedvikou Jagellonskou, který proběhl v roce 1475. Jako připomínka je v Landshutu každé čtyři roky pořádán festival, při němž celé město ožívá a vrací se zpět do 15. století.

 

Závěrem našeho prvního dne jsme se konečně dopravili do Lindau, kde jsme měli zarezervovaný hostel. Po zabydlení se a krátké organizační introdukci jsme se po skupinkách vydali na průzkum městečka, jehož historické centrum se nacházelo na ostrůvku na Bodamském jezeře, jež bylo překlenuto mostem. Zajímavostí je v Lindau umístění dvou kostelů v těsné blízkosti. Některé rychlejší skupinky měly možnost prohlédnout si protestantský kostel ještě před tím, než byl na noc uzavřen a následně vyslechnout poslední minuty mše v kostele katolickém a měly tedy i možnost porovnat rozdíly ve výzdobě a vybavenosti. Krom prohlídky místních kostelů a baráčků byl naším primárním cílem jakýkoli hostinec, kde by ještě vařili. Při honu za potravou jsme se nakonec potkali s částí naší výpravy. Následovalo několikaminutové přemítání, kterým směrem se kdo vydá, jež bylo přerušováno zvuky spouští fotoaparátů. Malebnost lindauského přístaviště se dvěma majáky a sochou bavorského lva v posledních slunečních paprscích a ještě čerstvé nadšení z cestování zviklaly nejednoho cestovatele.

Po bloudění místními uličkami se naše naděje začaly postupně rozplývat. Zdálo se, že v tak pozdních hodinách (bylo asi deset večer) nás už nikde nenakrmí. V poslední chvíli, kdy si valná většina z nás začínala myslet, že půjdeme spát na lačno, se nad námi štěstěna slitovala a nabídla nám velmi příjemnou cenu útěchy v podobě irského baru. Pivo bylo dobré, obsluha zmatená, jídlo dostatečné a za celkem příznivé ceny. Nevím, jak to bylo u ostatních skupin, ale ta naše se myslím, zformovala právě tehdy, nad kouřícími bagetami. Spolu jsme pak procházeli všechna místa, kam nás onen týden zavezl autobus.

Šťastní a najedení jsme se vrátili do hostelu. První napínavý den byl za námi. Vzhledem k tomu, jak jsme byli utahaní, nikomu z nás netrvalo dlouho, než ho pohltila mateřská náruč spánku.

 

Den druhý, pondělí 29. dubna 2013. Popely ještě žhavé (?): Kostnice

Eliška Černá, Lenka Střihavková, Jiří Valový

Brzké vstávání po noclehu v Lindau bylo vykoupeno nejbohatší a nejpestřejší (jak se později ukázalo) snídaní celé exkurze. Ta oblažovala naše útroby celou cestu podél Bodamského jezera až k přívozu. Cesta trajektem na druhý břeh byla poměrně krátká, větrná a v mnoha ohledech inspirativní. Vzhledem k tomu, že viditelnost byla spíše žádná než špatná, nemohli jsme se kochat okolní krajinou a byli jsme tedy nuceni zabavit se jinak, v důsledku čehož vzniklo mnoho (často dost neoriginálních) fotografií.


Cestou do Kostnice

Když naše plavidlo přirazilo ke břehu, vydali jsme se na průzkum města v české historii tak neblaze proslulého. Před budovou Konzilgebäude, pod korunami platanů a mezi květy až kýčovitých barev, jsme si připomněli události kostnického koncilu pořádaného zde v letech 1414 – 1418 (foto 2 a 3).


Kostnické nábřeží

Koncil si kladl za cíl především ukončit papežské schizma, dále se zde měly řešit problémy s učením o svátostech a reforma církve. V současné době v místě, kde zasedali účastníci koncilu a diskutovali o palčivých církevních otázkách, zasedají ke stolům hosté restaurace a vybírají z jídelního lístku. (Později jsme v autobuse debatovali nad tím, jaké mohou být položky zdejšího jídelníčku – např. pečená H/husa, Zikmundovo překvapení, Katův šleh atd.).

Konzilgebäude

Z nábřeží jsme se přesunuli do centra města, přičemž našimi zastávkami byla místa spojená s osudem mistra Jana Husa, který, jak známo, v kostnických plamenech dokonal svou pozemskou pouť. Viděli jsme dva domy, o nichž se praví, že v nich Mistr Jan přebýval – jeden je opatřen pamětní deskou a nachází se v něm Husovo muzeum (foto 4), nicméně přesné místo Husova pobytu neznáme.


Hus-Haus

Podobná je i situace s kostelem, v němž proběhlo Husovo odsouzení - adeptů je opět několik. Podle tradice se tak stalo v dómě Münster Unserer Lieben Frau (foto 5) a místo na němž prý český reformátor stál je označeno plíškem se znakem, který většina z nás usilovně hledala, ale nenašla.


Münster

Zato jsme našli některé utajené umělecké skvosty (foto 6). V St. Johann Kirche zněly varhany. Melodie v nás však místo uměleckého dojmu vzbudily spíše obavy o duševní zdraví místního varhaníka. Následovala individuální prohlídka města, která nás zavedla tu za dalšími pamětihodnostmi, tu do občerstvovacích či nákupních zařízení.


Z interéru Münsteru

Při odjezdu se ukázalo, že cesta z Kostnice není pro nás Čechy jednoduchá. Husa zastavil oheň, nás švýcarská celnice. Naštěstí se našim zkušeným diplomatům podařilo obstarat propouštěcí glejt, vyvázli jsme a projeli alpskými průsmyky, aniž jsme se pokochali mohutnými horskými vrcholy, neb je skrz hustý déšť nebylo téměř vidět.

Večer jsme dorazili do Milána a ubytovali se na místě, o němž bylo na první pohled jasné, že v kvalitách služeb Lindau nepředstihne. Když jsme si rozdělili pryčny, vyrazili jsme poznávat večerní Milán. Nedočkavci vyjeli do centra, my jsme se – hnáni hladem a touhou po poznávání zdejší každodennosti- rozhodli prověřit okolí ubytovny. Při hledání obchodu na milánské periferii jsme nachodili mnoho kilometrů, mluvili s několika domorodci, objevili fascinující budovy, odolali naléhání kolegů toužících vidět stadion San Siro, ztratili se atd. Na pokraji smrti hladem a vysílením jsme obchod našli. Zavřený, přirozeně. Doploužili jsme se zpět, se sebezapřením vykonali nejnutnější hygienu a za hlasitého vrzání lůžek jsme se uložili ke spánku, abychom nabrali síly na další den.

 

Den čtvrtý, 1. května 2013. Železná koruna Lombardie: Pavia

Martin Bakeš, Ondřej Havlík, Lukáš Remeš

Po zhlédnutí rušného a multikulturního Milána se naše skupina ve středu vydala do poklidnějšího provinčního města Pavie. Ačkoliv je Pavie v dnešní době zastíněna hlavním městem celé oblasti Milánem, nebylo tomu tak vždy.

Význam celé oblasti dokazují archeologické nálezy již z počátku mladšího paleolitu, kdy územím procházely důležité obchodní stezky. V mladším období zde byla založena kupecká osada, kam posléze začínalo ve větší míře expandovat obyvatelstvo ovlivněné římskou kulturou. Osada se brzy stala castrem, což znamená, že byla obehnána masivnější hradební soustavou. Po expanzi Římanů na sever se město začlenilo přímo pod správu Římské říše a od třetího století př. n. l. bylo pak nazýváno latinsky Ticinum. Do dnešních dnů se tento název zachoval v označení řeky, která protéká městem.

Moderní historiografie, která se opřela především o archeologické nálezy v okolí, datuje vznik opevněného castra někdy do druhé dekády třetího století př. n. l., pravděpodobně z popudu konzula Publia Cornelia Scipia. Rozmachu města výrazně napomohlo jeho umístění na důležité obchodní silnici, současníkům známé jako Via Emilia, která spojovala města Rimini na pobřeží Jaderského moře a Piacenzu na řece Pádu. V úseku této silnice vedlo také několik odboček. Například do Milána nebo Turína.

Zkázu městu přinesl rok 476. Rozpad starověké říše se stal osudovým také pro Pavii. Po několikatýdenním obléhání padlo město bráněné Flaviem Orestem do rukou Odoakera.

V období nazývaném jako stěhování národů si ho zvolil za hlavní sídlo kmen Ostrogótů. V druhé polovině 6. století, kdy se severní Itálií prohnal kmen Langobardů, se v roce 572 stala Pavie hlavním městem Langobardského (Lombardského) království.

Až do 12. století zde proběhalo několik korunovací na římského krále. V této zásadní politické otázce si město několikrát dovolilo zasahovat do průběhu volby. Trnem v oku bylo hlavně saské dynastii. Spory vygradovaly za Jindřicha II., který nechal několik předních měšťanů, kteří zpochybňovali jeho korunovaci, zajmout a demonstrativně je popravil. Ve 12. století získala také Pavie statut svobodného města s autonomní vládou.

V politickém boji mezi Guelfy a Ghibelliny, který charakterizuje italský středověk, se Pavie vždy stavěla na stranu Ghibellinů. Bylo to dáno předně tím, že největší mocenský protihráč v této oblasti – Milán – byl naopak tradičně na straně Guelfů. V bojích, které rozpoutal Friedrich Barbarossa s Milánem v letech 1158 – 1168, se Pavie postavila na stranu císaře, což se v budoucnu ukázalo jako perfektní politický tah. V následujících staletích zaznamenala Pavie ekonomický a kulturní rozvoj. Na vysoké úrovni se zde rozvinuly iluminátorské a tiskařské dílny, kde se mimo jiné vyprodukovaly spisy, které zachycovaly dějiny Pavie. Dílny otiskly také první veduty, které zachycují podobu vrcholně středověkého města s jeho vysokými hradbami a množstvím kostelních věží.

Důležitým mezníkem pro intelektuální povznesení celé oblasti se stalo založení univerzity v roce 1361. Vysoké učení se sloučilo se starou právnickou fakultou, která v městě již nějakou dobu fungovala. Po nějakém čase se univerzita stala věhlasnou i v zaalpských oblastech, což můžeme dokázat vysokým počtem zahraničních studentů zapsaných v univerzitní matrice. Několik budov získala univerzita také darem od rodu Viscontiů, kteří jako vládci konkurenčního Milána násilně ovládli Pavii v roce 1359.


Duomo di Pavia

Důležitým předělem v historii města se stal rok 1525, kdy byla v nedalekém okolí svedena věhlasná bitva. Narazily zde na sebe armády pod velením císaře Karla V. a francouzského krále Františka I. Měšťané se již dříve snažili v nepřehledné situaci zorientovat a několikrát změnili spojence. Porážka a zajetí Františka I. v únoru roku 1525 uvrhla město pod moc španělské koruny, která trvala téměř dvě staletí. Změna vrchnosti proběhla na konci válek o španělské dědictví. Mír v Utrechtu podepsaný v roce 1713 definitivně přiznal nároky rakouských Habsburků na celou oblast tzv. Milánského vévodství, do kterého Pavie také náležela. Během této rakouské periody byla podporována zdejší univerzita, která se těšila přízni především Marie Terezie. V tomto období se na zdejší fakulty stahují věhlasní učenci, jako například fyzik Allesandro Volta, či o několik let později lékař a biolog Camillo Golgi.

Nadvládou nad městem znova zamíchaly boje s revoluční Francií. V roce 1796 bylo město dobyto a následně okupováno armádou pod velením Napoleona. Francouzská nadvláda vydržela paralelně s císařovou slávou. Vídeňský kongres v roce 1815 znovu navrátil město pod křídla habsburské orlice. Obyvatelé Pavie nepřekypovali loajálností k rakouské vládnoucí dynastii, což se výrazněji projevilo s nárůstem italského nacionalismu v první polovině 19. století. V druhé válce o italskou nezávislost se Pavie v roce 1859 vymanila z rakouské nadvlády a o dva roky později byla za mohutných oslav připojena k nově vzniklému italskému státu.


San Michele Maggiore v Pavii

Při návštěvě města stojí za zhlédnutí hned několik památek. Opomenout bychom rozhodně neměli langobardsko-románský kostel San Michele Maggiore ze 12. století, jenž se od své poslední rekonstrukce z konce 15. století dochoval ve své původní podobě. Právě na tomto místě byl v roce 1155 korunován císařem slavný Friedrich Barbarossa. Centrální církevní památkou města je však katedrála (Duomo di Pavia). Se stavbou se započalo v roce 1488. Na plánování a pravděpodobně také na výstavbě se podílel sám Leonardo da Vinci. Po několika staletích práce po sobě stavebníci zanechali téměř sto metrů vysokou stavbu. Ke škodě současníkům s vyšším estetickým cítěním musíme zmínit nešetrné restaurování cihlového exteriéru. Na východě katedrály na turisty například vykukuje na několika místech beton. Poslední významnější církevní památkou Pavie je kostel San Pietro in Ciel d´Oro. Na místě dnešní stavby stál menší kostelík již v 6. století. Svoji definitivní podobu potom získal po přestavbě ve 12. století. V málo prosvětleném románském interiéru, který má neobyčejné kouzlo a především vůni, leží v kryptě pod oltářem ostatky dvou předních křesťanských teologů a filosofů sv. Augustina a sv. Boëthia. Díky těmto dvou předním světcům západního světa byl kostel San Pietro in Ciel d´Oro po staletí vyhledáván jako důležité poutní místo Lombardie. Na závěr můžeme poznamenat, že kostel zachytil Dante Alighieri ve svém stěžejním díle Božská komedie.


Castello Visconteo v Pavii

Kromě církevních památek se ve městě dochovalo i několik světských staveb s významnější historickou hodnotou. Milovníci paláců a residenčních sídel si přijdou na své v Castello Visconteo. Jde o impozantní stavbu, která vyrostla za vlády Galeazza II. Viscontiho v 60. letech 14. století. V období, kdy v české kotlině dominovaly vlhké a studené hrady na kopcích, vznikla v Pavii budova moderní a prosluněná. Došlo zde ke spojení robustních neestetických a pragmatických hradeb s elegantními požadavky na bydlení předního vrcholně středověkého italského rodu.


Certosa di Pavia

Výlet skončil. Oslněni a osvěženi nejvyšší kulturou jsme se unaveni připotáceli do našeho autobusu. To nejlepší však mělo ještě přijít. Osm kilometrů od města Pavie jsme zastavili u klášterního komplexu Certosy di Pavia. Popisovat celý areál písmem by bylo jako chytat vítr holýma rukama. Asi nejimpozantnější je bohatě zdobená fasáda předního průčelí. Každá část je důkladně dekorovaná reliéfem a především sochami. Jedinou nevýhodou je vysoká návštěvnost kláštera. Chce-li návštěvník něco vidět, musí se smířit s frontami delšími, než může být příjemné.


Certosa di Pavia

Na konci dne jsme se přemístili do našeho Milána. Po prohlídce několika významnějších památek jsme dostali direktivně rozchod. Naše menší skupinka, potom, co se občerstvila v nedalekém obchodě s potravinami, vyrazila metrem na hotel. Překvapením jsme téměř zkameněli, když jsme zjistili, že městské metro kvůli dni pracujících nepracuje. Bez jídla pití a mapy jsme se za veliké legrace vydali na závěrečný, několikakilometrový pochod.

 

Den pátý, čtvrtek 2. května 2013. Metropole savojských králů: Turín

Andrea Černá, Najmanová

Čtvrteční den byl věnován návštěvě Turína - hlavního města Piemontu. Úzká téměř jednosměrná klikatící se silnička nás dovedla ke grandiózní Basilice di Superga, hrobce savojské dynastie, vyznačující se především ohromující architektonickým řešením.


Basilica di Superga

Každý návštěvník musí ocenit um architekta Filippa Juvarry. Ohromující exteriér i interiér stavby kontrastoval s netypicky vedenou prohlídkou, založenou na němém výkladu italské průvodkyně pomocí posuňků odkazující na anglický či francouzský text. Za zmínku jistě stojí místnost s obrazy všech mužů, které dosud usedli na papežský stolec a samozřejmě samotná hrobka s monumentálními náhrobky významných členů savojské dynastie.
Další cesta pak směřovala do centra města, kde se na poměrně malém prostoru nachází všechny nejvýznamnější památky Turína. Pallazo Reale nabízí návštěvníkům původní interiéry královské rezidence, pompou srovnatelné se zámkem ve Versailles. Milovníci vojenské historie jistě ocení bohatě vybavenou zbrojnici. Návštěvníci se zkušeností z orientačního běhu mohou navštívit také obrazovou galerii (Galleria Sabauda), kterou se většině z nás, na základě pochybného značení, najít nepodařilo.


Palazzo Reale v Turíně

V centru Turína se tyčí nejvyšší dominanta města, původně židovská synagoga v současnosti muzeum filmu a vyhlídková věž. Hlavní lákadlo města tzv. Turínské plátno běžně vidět nelze, bohužel ani kapli, ve které se nachází, neboť ta je již řadu let v rekonstrukci. Věřícím, kteří do Duomo di San Giovanni míří z celého světa, naštěstí k mimořádnému duchovnímu zážitku stačí vědomí přítomnosti Plátna. Pro „nevěřící“ je v kostele k dispozici alespoň obrazovka, na které běží o tzv. Kristově rubáši dokument.


Kostel San Lorenzo v Turíně

Kdo by nebyl ještě církevní architekturou nasycen, může navštívit kostel San Lorenzo, postavený slavným architektem Guarino Guarinim. Za pozornost stojí především originální řešení kostelní klenby, která je paradoxně také důvodem, proč se mnohé z architektových staveb nedočkaly současnosti. Pro obdivovatele nevšední architektury pak stojí za zmínku ještě Porta Palatina. Mezi dalšími zajímavostmi lze jmenovat například Palazzo Madama či Palazzo Carignano (opět dílo Guariniho).


Pallazina di Caccia di Stupinigi

Závěr našeho dne byl vyhrazen loveckému zámečku Palazzina di Caccia di Stupinigi, který od doby, co byl zapsán na seznam světového dědictví UNESCO, prochází nepřetržitou rekonstrukcí. Což zkušené turisty jistě nepřekvapí, neboť lešení je výrazným rysem řady nejen turínských památek. Jelena zdobícího vrchol loveckého zámečku naštěstí stavební práce nezasáhly.

 

Den šestý, 3. května 2013. Strážce švýcarské suverenity: Bellinzona

Martin Plachý

Poslední den exkurze byl v dopoledních hodinách ve znamení volného programu a odpoledne byl v plánu odjezd. Asi každý ze studentů byl během celého týdne doslova zahlcen daty a dojmy, ale přesto bylo mnohé v Milánu stále k objevování a každý chtěl tento den věnovat tomu, co ho nejvíce zajímalo.


Pinacoteca di Brera v Miláně

K vidění byla celá řada milánských pamětihodností. Pravděpodobně nejvíce poutavé se zdály být dvě turisticky zajímavé destinace. První z nich byla Pinacoteca di Brera. Jde o jednu z nejpoutavějších milánských kulturních institucí, kde lze najít díla velkých mistrů, jako byl Raffael, Rembrant, Tizian, van Dyck a mnohých dalších. Pinacoteca je v podstatě přestavěný jezuitský klášter a tak skýtá množství velkých i malých výstavních prostor. Při pohledu z ulice Pinacoteca nepůsobí nijak impozantním dojmem, avšak určitá strohost zevnějšku vůbec nesnižuje celkový dojem z prohlídky. Vstupné 10 euro ( pro studenty 7) se rozhodně vyplatí investovat. Ačkoli samotná prohlídka v rychlém tempu zabere 2-3 hodiny, duše každého umělce se jistě nasytí.


Duomo di Milano, přesněji katedrála Narození Panny Marie

Druhou destinací, kterou se díky nepřízni programu zájezdu nepodařilo všem v předchozích dnech navštívit, byl Milánský dóm, oficiálně katedrála Narození Panny Marie. Jde o zcela jistě největší dominantu Milána a tak ji zde nejde nenavštívit. Sama katedrála je přes 150 metrů dlouhá a vysoká 90 metrů. Návštěvníka zcela jistě uchvátí ona monumentalita stavby, křehká krása gotických reliéfních prvků, která se snoubí s mohutností a silou opěrných pilířů. Když návštěvník projde poněkud nepříjemným kordonem italských carabinierů, kteří prověřují takřka každé zavazadlo, zážitek je jedinečný. Ačkoli bylo během exkurze k vidění mnoho italských kostelů a katedrál, myslím, že v porovnání s jedinečností milánského Dómu byly spíše provinční. Za zmínku určitě stojí hrob Karla Boromejského, který se nachází v zadním traktu katedrály. Údajně prý proto, aby návštěvník měl důvod projít celou stavbu. Další specifikum katedrály je, že jde o jednu z mála katedrál na světě, kde se dá vystoupat přímo na střechu stavby, ovšem za poplatek. Samotný zážitek ale za vynaložené peníze, pokud je v poslední den exkurze ještě máte, zcela jistě stojí. Vzhledem k tomu, že Milán je město rovinaté, skýtají se ze střechy jedinečné pohledy, které se jistě každému vryjí do paměti.

Množství zajímavých míst, kam jsme se mohli v dopoledních hodinách ještě vydat, bylo velké. Za zmínku stojí alespoň zmínit Museo Nazionale della Scienza e della Tecnologia Leonardo da Vinci. Jde o muzeum, kde se rozhodně nebude nudit nikdo, kdo se kdy seznámil s životem a dílem Leonarda da Vinciho. K vidění je zde mnoho náčrtů jeho děl, rekonstruovaných vynálezů podle dochovaných skic a mnoho dalšího z života tohoto renesančního umělce.

Dalo by se říci, že symbolickou tečku za milánským pobytem udělal oběd. Osobně hodnotím italskou kuchyni pozitivně. Pokud mohu soudit i z dojmů, které jsem nabyl u svých spolužáků, tak ani na nich nebyla vidět nechuť. Tradičně se ochutnávala italská pizza a často i těstoviny. Obojí bych snad hodnotil jako chutné, leč poněkud prosté. Oněch míst, která by se dala navštívit, bylo ještě mnoho, avšak všechny nás limitoval termín odjezdu autobusu.


Dva ze tří hradů v Bellinzoně

Po dopoledním osobním programu byl tedy v plánu odjezd. Jistě bylo pro mnohé fascinující sledovat změny rázu krajiny při cestě do Alp. Monumentální horské masivy, které obklopují švýcarskou Bellinzonu byly úchvatné. Při prvním pohledu na Bellinzonu každého zaujmou strážní gotické hrady z 12. až 15. století, které zde byly vybudovány na ochranu kupeckých stezek. Bellinzona byla pomyslným strážcem obchodu severu s jihem, protože se nacházela na přirozeném a dobře průchodném místě pro kupce. Tak není ani divu, že se o toto místo v historii svedlo mnoho bitev a zájem na něm mělo mnoho panovnických rodin. Samotné gotické hrady zaujmou dobře dochovaným opevněním a věže poskytují panoramatické výhledy. Interiér naopak příliš mnoho zajímavých expozic neposkytuje a v tomto ohledu za monumentálností hradu poněkud zaostává. Po prohlídce hradu si stálo za to prohlédnout i historické centrum, kde jsme se, vzhledem k pokročilé hodině, bohužel nedostali ani do gotické radnice, ani do kostela Santa Marie delle Grazie. Bellinzona se tak stala posledním bodem exkurze a nezbývalo než se vydat směrem na Českou Republiku.
 

Soubory ke stažení